Roman Týc už dlouho zdůrazňuje, že jeho tvůrčí úpravu pražských semaforů bychom neměli vnímat jen jako hru. V otevřeném dopise samosoudkyni Janě Miklové (5. 12. 2011, jsou z něj všechny následující citáty) píše: „Svět nejvyššího umění má větší ambici než jen potěšit, má potřebu dění ve světě ovlivňovat. Současný umělec by měl mít potřebu, dokonce by měl cítit povinnost upozorňovat společnost, ono stádo dobytka, na nebezpečí, které se blíží. Umělci by měli být hlídacími psy.“ Čím tedy zatím byla zmíněná Týcova umělecká akce za předpokladu, že se nevyčerpala prvním veselým okamžikem (proměna panáčků na světlech)?

Když Týc před pár lety nadivoko přetvořil semafory, působilo to vtipně, člověka to mohlo trochu vytrhnout ze stereotypů a přivést ke zjištění, že symboly ve veřejném prostoru nemusejí být neměnnou daností, ale mohou ožít, získat nový význam. V Týcově počínání byl zřejmě od počátku výchovný prvek, ale neznalý divák jej naštěstí mohl ignorovat. Když totiž tento umělec svou strategii formuluje, je překvapivě banální: „Signalizační systém jsem si vybral proto, že ve své podstatě může znázorňovat systém společenskopolitický, ve kterém musí žít každý z nás. Skrze tento systém jsem chtěl lidem ukázat, že nemusí jít a stát, když jim to systém přikáže, je jen na nich, na každém z nás, co zrovna chceme nebo potřebujeme udělat.“ Vedle nedomyšleného příměru tu stejně jako v případě prvního citátu zaráží nemalé sebevědomí: předpoklad, že „stádo“ potřebuje Týcův signál (ne-li rovnou kopanec), aby si jednotlivé kusy uvědomily, že se mohou hýbat. Co ale vlastně Týc o tom stádu a jeho pohybech ví? Možná nic, anebo se to nenamáhá sdělit, což je ještě horší – „stádo“ za to příslušníkovi „světa nejvyššího umění“ nestojí.

Poté, co Týc přetvořil semafory, následovala poměrně nudná a dnes již všeobecně známá historie. Podnik, který má světla na starosti, zareagoval tak, jak už podniky a úřady obvykle reagují: „uměním“ se nezabýval a přízemně žádal náhradu škody. Soud ji přiznal, ale vyměřil Týcovi ještě pokutu, což ukazuje na nedostatek justiční velkorysosti, protože pokuta se uděluje za něco špatného, a Týc sice porušil pravidla, ale ne v nečestném úmyslu. Výtvarník uhradil škodu, pokutu nikoli, přičemž nevyužil další možnosti, jak se soudní cestou bránit, a šel tedy na měsíc do basy. To mu asi nikdo nepřeje, nicméně tak učinil de facto z vlastního rozhodnutí („je na každém z nás, co zrovna chceme nebo potřebujeme udělat“).

Z dopisu soudkyni vyplývá, že Týc nezaplatil pokutu z principu (píše v něm: „Kdybych zaplatil pokutu 60 000,-, kterou za mě chce uhradit galerie Dvorak Sec contemporary, přistoupil bych na vaši hru peněz. Nechci se ze svého činu vyplatit.“). Já mu tu principielnost dvakrát nevěřím, protože v dokumentárním filmu Trafačka – Chrám svobody je scéna, v níž Týc svému kamarádovi říká, že na pokutu nemá peníze, a pronáší cosi v tomto smyslu: „No, tak si půjdu sednout, to je přece zajímavá příležitost/zkušenost.“ Kamarád se s ním hádá a vytýká mu, že je pozér. Rekonstruuju scénu jen po paměti, ale snad nezkresleně: pozérství tu tkvělo právě v tom, že Týc formuloval „uměleckou strategii“ účelově, s ohledem na osobní situaci.

Na Týcovu podporu se teď podepisují petice, pořádají diskuse, o případu referují masmédia na prvních stranách, ministr spravedlnosti zvažuje, že se do případu vloží. Všechno se tedy vyvíjí tak nějak očekávatelně, nepřekvapivě. Jedinou výjimkou z normy zdá se být hysterický umělec. Píše soudkyni: „Po letech souzení, vyslýchání, stíhání, placení nesmyslně vysokých pokut, vyhrožování kriminálem, exekutorským ponižováním důstojnosti nejsem stejným člověkem jako před pár lety. Váš systém ze mě udělal hajzla, co vás nenávidí, co touží, aby se ten aparát sesypal.“ Jeden by čekal, že muž náležející ke skupině, která se věnuje umělecké akci „na hraně zákona“, bude o něco připravenější, odvážnější a vyrovnanější, zvlášť když se mu zatím houby stalo a když se proti prvnímu rozhodnutí soudu mohl odvolat, ale neudělal to. Z principu? Anebo spíš na základě předpokladu, že vleklé justiční kauzy unavují masmédia, bez jejichž pozornosti se už Týc neobejde – a která do proklínaného „společenskopolitického systému“ nepočítá, protože mu jdou na ruku?

Týc jako „akční umělec“, zdá se mi, docela výrazně selhal. Svou věc nedomyslel do konce, pustil se jen do jakéhosi podniku s mlhavou představou, že dojde ke střetu se „systémem“ a nějak už se to samo vyvine (tj. „systém“ se nechá vyprovokovat k reakci a ukáže svou pravou povahu). Jenomže „systém“ se ukázal jako překvapivě měkký, a tak ho Týc začal různě postrkovat a především interpretovat. Natolik hloupě, že tím své vlastní umělecké úsilí v podstatě devalvoval. Namísto „hlídacího psa“ je tu náhle psíček, který pro pobavení publika chodí po zadních a vykřikuje: „Režim se nám změnil, vládnoucí stranu už nemáme jen jednu, máme jich několik. A co dál? Co dál se změnilo? Můžeme si říkat, co chceme? Opravdu? Můžeme cestovat, kam chceme? Není to tak a všichni to víme. Tam, kde dřív byl plot a ostnatý drát, dnes je chudoba a existenční bariéra. Kde dříve byla STB, dnes jsou banky, kde dříve byl členský průkaz KSČ, dnes je hypotéka…“

Svým způsobem je to tedy od „akčního umělce“ pozoruhodný výkon. Žije v zemi, která má obrovskou spoustu problémů, na něž by bylo třeba rasantně upozornit – a přitom nedokáže nic jiného, než se přidat k vcelku masivnímu proudu „revolučních“ studentů, intelektuálů a publicistů, kteří věcnou kritiku a její důsledky vyměnili za hysterii. Kdybych měl použít Týcův příměr: místo aby „stádo“ varoval a upozornil, zařadil se do něj.