Kulturní čtrnáctideník A2 se před časem rozšířil o on-line komentářový deník A2larm.cz – a po několikaletém tápání se politicky vyprofiloval. Ono tápání se nicméně, jak se nyní potvrdilo, už delší dobu ubíralo „správným směrem“, bylo by tedy na místě mluvit o spíš o prošlapávání cesty (viz A. D.: O jednom „produktu na trhu názorů“) – služebně starší redaktoři připravili svou nevěcností, roztěkaností a hysterickým přeháněním pozice mladším a rasantnějším kolegům-ideologům. Následující text není recenzí celého kulturního časopisu A2, vztahuje se jen ke dvěma aktuálním projevům, na nichž lze výše řečené ukázat.

Tím prvním je článek Michaela Hausera Komedie antikomunismu. Úvodní tři odstavce sestávají z publicistických demagogických obratů, užívaných už řadu let domácí krajní levicí – kdyby je vyprodukoval přispěvatel Haló novin, nikoho by už asi nepřekvapily. V daném případě je však autorem vědecký pracovník Filosofického ústavu AV ČR, přednášející na Pedagogické fakultě UK a článek je publikován v kulturním periodiku, a jeden tedy hned trochu zbystří. Hauser antikomunismus nedefinuje, jednoduše jej redukuje na stupidní propagandu „impotentní pravice“, která se obrací k „myšlenkově zaostalým voličům“. Na tomto základě činí závěr: „Nyní jde o to, aby se antikomunismus stal tím, čím je: vtipem. Snad už se brzy dočkáme toho, že se stane součástí lidového humoru a bude vyvolávat salvy smíchu (…) ‚Vrátí se bolševici‘, zní téměř pětadvacet let od listopadu 1989 po náměstích a za další čtvrtstoletí se totéž bude ozývat na chodbách sanatoria…“

Co tedy je „antikomunismus“? V nejširším slova smyslu odmítnutí komunismu jako neplodné utopické ideologie, a především odmítnutí násilné politické praxe, kterou provozovaly či provozují politické strany, jež se k ideji komunismu hlásily nebo hlásí. V českém prostředí lze antikomunismus dále vymezit dost jednoduše: jako odmítavý vztah k diktatuře sovětského typu, která zemi v letech 1948–1989 ovládala a kterou od počátku do konce representovala KSČ; a rovněž jako kritický vztah k těm, kdo tuto diktaturu či své angažmá v ní dnes rehabilitují, hlásí se k ní nebo v ní hledají inspiraci. S antikomunismem se jistě dá v politice demagogicky operovat (s čím se demagogicky operovat nedá?), ale to nic nemění na skutečnosti, že základ antikomunismu je morálně oprávněný: spočívá v přesvědčení, že není dobré hájit tyranie, které za sebou nechaly hromady mrtvol a zničených životů a mimo jiné nemilosrdně likvidovaly kulturní statky. Jádrem současného českého antikomunismu taky není naivní obava, že se „vrátí bolševici“ (ve smyslu reinstalace předlistopadové diktatury), nýbrž přesvědčení, že společnost, která žila desítky let v diktatuře, by měla projevovat zvýšenou citlivost k sílícím autoritářským tendencím a úctu k obětem místních bolševiků. Pokud se tedy antikomunismus stane vtipem a začne vyvolávat salvy smíchu, bude to smutný důkaz postupujícího cynismu a všeobecné tuposti. Něco jako politický humor Dikobrazu. Zřejmě by se to redakci A2 líbilo.

V pátém odstavci článku Hauser píše, že „antikomunismus (…) může být zdrojem peněz pro KSČM nebo pro osoby či skupiny nařčené z komunismu jako zločinné ideologie“. Uvažuje takto: po roce 1989 se nepodařilo zakázat komunistickou stranu, protože nikdo nebyl schopen doložit, že se rozchází s ústavou nebo zákony. A „jestliže nikdo nedokáže prokázat, že KSČM je zločinecká, pak (…) lze prokázat tomu, kdo ji obviňuje ze zločinnosti, hanobení přesvědčení. (…) Podle paragrafu 198 trestního zákoníku se (…) hanobení přesvědčení kvalifikuje jako trestný čin se sazbou odnětí svobody až na tři roky.“ V tom má být patrně (opět?) humor, provokace, nadsázka. Anebo taky ne – každopádně pokud je čtenáři tohle komoušské „dělání legrace“ cizí, vezme věc vážně a pochopí takto: vysokoškolský učitel a vědec vyzývá na stránkách kulturního časopisu ke kriminalizaci či jinému postižení lidí odlišného politického názoru. Čili (v logice Hauserova textu): nejdřív policejně šetřit, a když to nebude stačit, šoupnout do léčebny. Nastal zkrátka čas, kdy je třeba zatočit s třídním nepřítelem – a učinit to pěkně po staru.

Následuje závěrečná pasáž, v níž Hauser tvrdí, že antikomunista nemůže (myšleno v právní rovině) argumentovat ničím jiným, než tím, že „komunismus chce zrušit soukromé vlastnictví produkčních prostředků, což se rovná popření práva na soukromý majetek“. Přitom samotný akt vyvlastnění ve veřejném zájmu je podle zákona už nyní možný, „vyvlastňování je tudíž jen otázkou míry, ne principu“. – „Vyvlastňování ve veřejném zájmu je legální a pouze chybí strana nebo hnutí, které by je prosadilo ve prospěch samotných občanů, případně které by je aspoň mělo v programu. Je to zatím velké tabu.“ Hauser naštěstí své čtenáře mystifikuje: nejsem právník, ale ačkoli ústava připouští vyvlastnění soukromého majetku ve veřejném zájmu (na základě zákona, pouze za náhradu – a fakticky, s ohledem na další body ústavy, při splnění velmi přísných podmínek), vůbec z toho nevyplývá, že si lze z vyvlastňování udělat politický program. A to nechávám stranou skutečnost, že Česká republika je vázána i mezinárodními smlouvami, čili by se jakýkoli případ vyvlastnění majetku řešil u evropských soudů. Kdyby se nějaká partaj řídila Hauserovým návrhem a podařilo se jí přeměnit své úmysly v čin, znamenalo by to pro stát mezinárodní izolaci nebo obrovské finanční náklady na následném odškodnění okradených majitelů. Alternativou by byl jen konec demokracie.

A ještě stručně k druhému počinu časopisu A2larm – pořídil i předvolební videoagitku Proč volím pravici. Zase jde patrně o projev specifického „humoru“, cosi jako parodii obdobně přitroublých „pravicových“ předvolebních šotů, která však trapnost předlohy hyperbolizuje poněkud přehnaně. Ústřední negativní roli mají v klipu „stoupenci pravice“ – což jsou v podání A2larmu exekutoři a různí vydřiduchové parazitující na lidech v těžké sociální situaci, tedy na obětech dosavadní „pravicové politiky“. Která strana je dnes tou správnou levicí, jež se stane náhradou za sadisty, se v klipu neříká, a je to velká škoda. ČSSD, KSČM, Zemanovci? V každém případě jsou to však strany, jejichž představitelé participovali na kdejaké polistopadové čuňárně, a byly buď plně zapojeny „do systému“ (ČSSD, KSČM), nebo je vytvořili veksláčtí gangsteři (jako SPOZ). Strany, které pro chudáky a obyvatele sociálně vyloučených lokalit dosud nehnuly ani prstem – například proti exekutorsko-advokátské mafii neudělali tito kýžení levicoví zachránci společnosti v uplynulých letech takřka nic, protože chudáci je nezajímali a nezajímají jinak než jako prostředek propagandy. Klip je podepsán nejen logem A2larm, ale také označením „Guerilla film“. To se mi zdá typické: redaktoři z A2, kteří hlásají v podstatě totéž, co levicový politický establishment a široce podporovaní populisté všeho druhu, vnímají sami sebe jako „guerillové bojovníky“. V době, kdy je v živém vysílání veřejnoprávního Českého rozhlasu přerušen rozhovor s kardinálem Dominikem Dukou, protože si dovolil před volbami zmínit komunistický režim, srpy a kladiva, se lidé z A2 cítí jako partyzáni, kteří vedou oprávněný a neohrožený boj s „pravicí“ a „antikomunismem“. Může být něco směšnějšího?

Dodatek: Poté co jsem napsal tento text, publikoval na stránkách A2larm Ondřej Slačálek článek Nepřizpůsobivý papež a kardinál Prachy. Pozici „nezávislého bojovníka“, postupujícího v jednom předvolebním šiku s nejsilnějšími politickými stranami, tím, řekl bych, dotvrdil. Ministr vnitra a předseda KSČM budou mít jistě radost.