Nebývá zvykem, aby nakladatel, vydávající něčí paměti, připojoval k textu laskavou, ale přesto distanční poznámku. Profesor dějin filosofie z FF UK Ivo Tretera (1933) vydal v Pasece obsáhlé Vzpomínky na Bohumila Hrabala a na život vůbec – a Ladislav Horáček přidal dovětek, že si autora osobně i profesně velmi váží, „i když naše politické názory jsou většinou odlišné. Míním, že nakladatel by měl vydávat i názory jiné než své, pokud mají svůj svébytný význam….“ To mne zlákalo: usoudil jsem, že cítí-li nakladatel potřebu zdůrazňovat takovou samozřejmost, mohla by kniha skrývat jakési „výbušné myšlenky“, nečekaně „kontroverzní“, avšak podnětné soudy o věcech veřejných atd.

Listoval jsem tedy nedočkavě odzadu – a hned na s. 445 četl o současnosti: „nové poměry [tj. po roce 1989] nastolily bezduchou honbu za penězi, otupující konzumní životní styl, kult bohatství, posvátného vlastnictví, kdy duchovní život všestranně hyne na úbytě. Nebylo dbáno Masarykova varování na samém prahu první republiky, abychom k nám nezaváděli americký kult zlatého telete, v němž odumírá duchovno. Za těch minulých dvacet let nebyla napsána jediná kniha, nebyl natočen jediný film, nehrálo se jediné divadelní představení, jež by dosahovaly špičkové úrovně… nových vln let šedesátých.“

Treterova kniha obsahuje i pasáže do jisté míry – studijně – cenné, zejména ty, v nichž se autor vyrovnává se svým prokomunistickým smýšlením v mládí a s lety 1945–1948; pro tato místa se v Pasece patrně rozhodli Vzpomínky… vydat. Nicméně mne fascinuje, je-li vysokoškolský profesor dějin filosofie schopen vypustit do světa takovou kulometnou dávku paušalizujících banalit: potíž přece není v tom, že by například Treterovy výše citované věty presentovaly odlišný politický názor, nýbrž v tom, že představují (při vší nechuti, kterou člověk může cítit k českému společenskému marasmu) dokonalý blábol. Jeden se neubrání drzé poznámce, že pokud snad autorův duchovní život hyne na úbytě, ještě to nemusí nutně znamenat, že se tak děje všeobecně a všestranně…

Podobná myšlenková prostota se v knize objevuje například tam, kde Tretera pojednává o spisovateli a vězni komunismu Karlu Peckovi, přičemž ho v podstatě denuncuje (viz s. 257–261). „Pecka byl chorobně ješitný a ve svých názorech nekriticky dogmatický. Jeho přesvědčení o jednoznačných přednostech kapitalismu mělo u něho povahu náboženské víry… Obě tyto jeho slabiny se mu staly osudnými, nakonec mu zkrátily život.“ Tretera míní, že Pecka byl zcela necitlivý vůči lidem, kteří se museli po restitucích vystěhovat z bytů na Malé Straně: ani v nejmenším si „nepřipustil, že by tento dravý, tvrdý a nelítostný kapitalismus mohl stejným způsobem postihnout i jeho samotného. Když se tak stalo… rozčílil se tak, že ho ranila mrtvice. Nebyl a není sám… Dnes se sice nepopravuje, zaplaťpánbu za to, avšak nevinní lidé jsou zprovozováni ze světa tímto nelidským a krutým způsobem.“

Nevím, jestli Karel Pecka umřel kvůli stěhování z bytu (mám o tom značné pochybnosti), ale zato vím, že se například podílel na vzniku nadace, která z peněz, utržených v hospodě U černého vola, podporovala nevidomé děti. To zrovna nesvědčí o malé citlivosti vůči druhým, avšak Tretera tento fakt nezaznamanává. Srovnávání jistě složité postkomunistické sociální situace mnoha Pražanů s popravami (nejspíše s padesátými lety) je v každém případě demagogie, hodná snad jen nějaké příručky KSČM.