Na počátku moderních amerických dějin stojí podle Érica Vuillarda poklesle tragická show: „Divadlo je počátkem světa“. Přesněji řečeno je to dnes již pozapomenutá jezdecká Wild West Show o kovbojích s třásněmi, hraná nejprve v Chicagu v roce 1883 během světové výstavy a pak i po celém světě až do roku 1912, na oslavu dobytí posledních indiánských území.

V knize Smutek země. Příběh Buffalo Billa (Tristesse de la terre, Une histoire de Buffalo Bill Cody, 2014) si Éric Vuillard zvolil žánr břitkého vyprávění rozděleného do dvanácti kapitolek, které by mu stejně dobře mohly posloužit k filmovému scénáři. V současné francouzské literatuře jsou historická témata oblíbená. Nejčastěji si romanopisci vybírají 1. nebo 2. světovou válku, zkušenost z koncentračních táborů a apokalypsu. Jak připomíná Dominique Viart (Současná francouzská literatura, Garamond 2008), nakládá současný román s dějinami zcela odlišně od tradice francouzských historických románů 19. století – zpochybněna je od sedmdesátých let 20. století především iluze pokroku, lineární vyprávění, řazení faktů a událostí směrem k pozitivnímu vyústění dějin. Romanopisec a filmař Éric Vuillard, od něhož česky nedávno vyšla kniha Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech (Argo 2018, přel. Tomáš Havel), vypráví bez ohledu na naivnějšího čtenáře, který by mohl ještě počítat s tradičními nástroji a navíc mít bludné představy o francouzských nebo světových dějinách, třebaže je – zjednodušeně řečeno – zpochybnil již na počátku 20. století moderní román v linii skeptické tradice Anatola France. Když si uvědomíme, že francouzští středoškolští učitelé potřebovali zákon (zákon Taubirové z roku 2001, který uznal obchod s otroky za zločin proti lidskosti), aby se v hodinách francouzského dějepisu třeba jen kapitola o otroctví a otrokářství na antilských ostrovech v 17. a 18. století začala vůbec povinně vyučovat, snadno pochopíme, že zbytky iluzí o linearitě historie z učebnicových konstrukcí může leckterý francouzský čtenář dodnes ještě mít.

Vuillard jej o ně připraví hned na první straně Smutku země. Historické muzeum v Nebrasce svou indiánskou sbírku vědomě odkoupilo od prachobyčejného vraha a zloděje, Rileyho Millera, jenž „mrtvé indiány skalpoval a svlékal, vraždil, a pak jim bral mokasíny, zbraně, tuniky, vlasy, zkrátka všechno“. Autor jistě není prvním francouzským romanopiscem, který se ke genocidě indiánů vyjadřuje, ale zajímavý vhled do dějin přináší snad už jen tím, že jeho text – také s podporou archivních černobílých fotografií smutných amerických indiánů – dává výrazně tušit, jak snadno, po malých krůčcích, k tragické situaci došlo. Že indiáni u Wounded Knee neprohráli, ale stali se obětmi masakru, není nová skutečnost. To, že byli posléze zneužiti k tomu, aby si zahráli svou vylhanou roli tzv. čestně poražených, ale někoho přece jenom překvapí. Éric Vuillard nabízí neklidnou rekonstrukci indiánské zkušenosti, kterou Buffalo Bill nevkusně zinscenoval jako udatný boj bělochů proti indiánům. Tím, že prolíná vyprávění o masakrech indiánů z konce 19. století v Americe s vyprávěním o následném zrodu masově populární show, kde indiáni podstoupí symbolickou smrt na prknech slávy podruhé, poukazuje Vuillard na tragičnost této situace tak, že nepatrně zdůrazní drobné a nedoceněné maličkosti z amerických dějin.

Éric Vuillard se narodil v roce 1968 v Lyonu. Po studiích se začal věnovat psaní, v roce 1999 vydal román Lovec (Le Chasseur). O sedm let později natočil film Člověk, který kráčí (L’Homme qui marche). Následuje filmová adaptace novely Prospera Meriméeho Mateo Falcone. První literární uznání přicházejí v letech 2012 a 2013, kdy za své romány Bitva o Západ (La Bataille d’Occident) o 1. světové válce získává cenu Franze Hessela a za Kongo (Congo) cenu Valeryho Larbauda. Na podzim v roce 2017 byl jeho román Pořad dne (L’ordre du jour, Actes Sud 2017, česky Tagesordnung, Argo 2018) odměněn prestižní Goncourtovou cenou. Hitlerův Anschluss z roku 1938 je v Pořadu dne příkladem, jak Vuillard pracuje se zdánlivě nepatrnými realistickými drobnostmi podobně jako ve Smutku země. Ve Francii je setkání čtyřiadvaceti dodnes slušně prosperujících firem (např. Agfa, Allianz, BASF, Bayer, Siemens) 22. února 1933, na němž byl předmětem jednání podnět Hermanna Göringa, aby Opel, Krupp, Flick a další finančně podpořili NSDAP ve volbách, doposud málo známým faktem. U nás známější už asi bude pracovní setkání z 12. února 1938 mezi Hitlerem a Schuschniggem nebo porucha německých tanků krátce po překročení rakouské hranice či scéna pracovní večeře v Londýně mezi Ribbentropem a Chamberlainem, kdy se s britskou reakcí na Anschluss hodně otálí.

Vuillardův styl je snadno rozpoznatelný. Patří k němu např. výrazová lapidárnost, krajní subjektivita autorova pohledu, síla výstižné metafory, energie přirovnání s dnešní „kalnou“ dobou – to vše poodhalí, zaostří na to, co mnohé zjednodušující učebnice dějepisu snadno opomíjejí.

Ve Smutku země se krok za krokem ukazuje, jak se z přeživších obětí stávají laciní herci, kteří spolu se svými katy přehrávají scény z vlastních zfalšovaných dějin, i jak dnes již zapomenutá Wild West Show svou přihlouplou folklórní interpretací o dobytí Západu bezcitně těžila z organizovaného masakru indiánských kmenů u Wounded Knee ve jménu showbusinessu a dětinské touhy po slávě hrstky fabulátorů:

„Odteď ti, kteří masakr přežili, budou ve Štrasburku nebo v Illinois hrát a přehrávat soft verzi bitvy u Wounded Knee. Verzi, kde se indiáni a 7. regiment střetnou hrdinně a z níž vychází jako vítěz americká armáda. A onu verzi překroucených fakt Buffalo Billa budou hrát více než rok téměř po celé Evropě. V této verzi není ani namátkou zmínka o zradě farmářů či přepadení Rileye Millera, kterému mrtvý indián připadal jako dobrý indián, dříve než jejich tuniky a skalpy střelil za pár šupů Charlesovi Bristolovi do jeho malého stánku s relikviemi na světové výstavě v Chicagu. Je to verze, kterou v americkém puritánském duchu upravili a přepsali Buffalo Bill a John Burke. Je to verze do našich školních učebnic. Verze pro děti. V tomhle drobném divadelním kousku schází dlouhý vyčerpávající pochod Siouxů, prchajících ze své rezervace, i manévry rangerů, aby ty umírající hordy šikovně vlákali k Wounded Knee. Schází tu rovněž kanón Horchkiss s celou svou zázračnou technologií. Schází tu i sněhová bouře, společný hrob, i ženy i děti tu scházejí.“ 

Francouzského autora přitom nezajímá filosoficko-intelektuální nadsázka, literární dokument o novodobé konfliktní historii či borcení mýtu. Spíše si svou vypravěčskou mozaikou klade otázku, proč je v Americe populárnější show než dějiny. Jak k tragické situaci došlo a proč dějiny nesměřují trochu jinam? Jednoznačnou odpověď nenabízí. Pokouší se prostřednictvím literatury nastínit kousek historické pravdy – pracuje s jinými nástroji než třeba dokumentární film a postupuje s větší volností než historická metodologie. Zajímavým paradoxem tvorby Érica Vuillarda zůstává, že v básnickém jazyce, kterým svá vyprávění o nehrdinských činech výhradně mužských hrdinů píše a jímž se „psaným slovem snaží urvat kousek pravdy přímo z útrob literárního jazyka“, stále ještě doznívají orální tóny starých strohých hrdinských epopejí. Jakkoli skvělý to je vypravěč, jeho temná hudba za dějinami světa působí i jako monument smutného mlčení.