Češi neznají tradici českého politického a kritického myšlení. Masaryk se v obecném povědomí scvrkl na kýčovitý symbol neexistujícího státu; Šalda na jméno. Kdo byl Rádl? Nikdo neví. A Karel Havlíček (Borovský)? To je ten vlastenec, co umřel v Brixenu ve vyhnanství a varoval Vaška, aby nechodil s pány na led. Jistě, je to nadsázka (vzdělaní lidé prominou), ale ne zas tak moc velká.

Knihu Bohumila Doležala Karel Havlíček. Portrét novináře (Argo, Praha 2013) lze stěží označit za „vědeckou“ v běžném slova smyslu. Nemá obsáhlý poznámkový aparát, není „nestranná“, je čtivá a naprosto srozumitelná. Čítá 114 stran, což dává naději, že ji i nepříliš soustředění lidé neodloží dřív, než se dostanou na konec. Doležal jako autor je v řadě pasáží takřka „neviditelný“, jeho erudice se na první pohled nejsilněji projevuje tam, kde s Havlíčkem polemizuje či shrnuje a reflektuje dobové reálie. Z Havlíčkovy publicistiky vybral to nejpodstatnější, stručně okomentoval a utřídil do několika tematických celků. Vtip je v tom, že tak učinil jako znalec jeho díla (kterým se zabývá od sedmdesátých let) a že už samotným výběrem Havlíčka do značné míry vyložil.

Pozoruhodně: čítankový „epigramista“ tu náhle vystupuje jako skvělý kritický duch, ostrý polemik a vynikající stylista, značně přesahující nejen své, ale i naše současníky. Vystupuje jako takříkajíc „překvapivě aktuální“ politický a společenský myslitel. Člověk má sklon propadat pocitu, že to, co ve veřejném životě prožil či prožívá, je unikátní. Doležalův Havlíček ho usvědčuje z omylu: skoro všechno už tu v nějaké formě bylo. Již před více než sto padesáti lety se rodila zmíněná tradice, na niž lze dosud stavět; již tehdy se vedly spory, podobající se těm dnešním jako vejce vejci; již tehdy se lidé chovali k bližním jako čuňata (abych použil Doležalovu oblíbenou charakteristiku), za okolností, které se velmi blížily tomu, co dobře známe. Pokusím se to doložit na několika – pochopitelně nikoli vyčerpávajících – příkladech.

Otevřeně kritické zhodnocení cizí práce (nemusí jít nutně o umělecké dílo) je dnes zpravidla chápáno jako osobní útok. Kritika bez servítků je považována za nactiutrhání, přičemž ji zpravidla provází otázka „kdo/co/jaký skrytý zájem za ní stojí“, případně poukaz na význam kritizované persony a bezvýznamnost kritikovu. Havlíček definuje české prostředí v roce 1844 takto: „,Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!‘ Byla posavád obyčejná pranostika v literatuře české – ,Já jsem veliký novelista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novelisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé.‘ Ale podívejme se jeden druhému do očí, nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové?“ Není snad situace současné běžné publicistiky a kritiky podobná?

Když se Havlíček vyrovnává s Tylovou novelou Poslední Čech – o které Doležal píše, že „sujet vypadá, jako by byl vytvořen v generátoru nepravděpodobných situací“ –, činí tak ostře, vyhroceně, „nelaskavě“. Nejde teď o obsah Havlíčkovy kritiky (týká se zejména vlastenectví), ale o přístup: „Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny!.“ Tylova reakce jako by opět připomínala leccos z toho, co známe, zvláště když se v ní ptá, kdo je to Havlíček, co za postavu nezasloužilou a nedůležitou. Doležal to na konci kapitoly shrnuje: Znejistělé národní společenství „tíhne ke stádnímu chování. Kdo se nějak vymyká, bývá pasován na vetřelce nebo odpadlíka, Máchův příklad mluví za všechny. Je velmi těžké, ale zároveň nezbytné, zachovat si i v takové situaci názorovou pluralitu a
svobodu individuálního názoru, tedy i svobodu kritiky.“

Poté co vyzdvihne Havlíčka-kritika, věnuje se Doležal jeho pojetí občanství – a současný čtenář denního tisku, zahlcený v posledních letech hysterickými projevy zoufalství nad prohnilostí a zkorumpovaností „těch nahoře“, znovu dochází k závěru, že K. H. formuloval názory nadčasově platné: „Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení k předu pomůže. Kdyby jen každý jednotlivý člověk na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil: zajisté by se i celá země šťastného stavu neminula.“ Tomu odpovídá i Havlíčkova kritika politického radikalismu (jedna z dalších kapitol Doležalovy knihy), a jeho přístup k tématu rovnosti, zneužívanému dodnes. Následující citát by mohl sloužit jako povinná četba pro odboráře a „rozhořčené“ levé radikály napříč Evropou: „Rovnost […] nemůže záležeti v tom, aby jeden člověk zcela ve všem se vyrovnal druhému, totiž ve jmění, ve vážnosti, ve schopnostech atd. Budouť vždy, pokud svět světem bude, lidé čipernější, přičinlivější, rozumnější, šťastnější atd. než ostatní, a kdyby dnes dva lidé ve jmění sobě docela rovni byli, zítra zajisté již nebudou. […] musí býti a budou vždy představení a podřízení, sice by se pořádek, hlavní potřeba dobrého zřízení, nezachoval. Ale rovnost před zákonem znamená tolik, že jeden člověk kvůli rodu svému nesmí předností nijakých užívati před jinými.“

Bohumil Doležal ovšem věnuje pozornost celé Havlíčkově novinářské činnosti: způsobu, jímž se vyrovnával s panslavismem, jeho prozíravému přístupu k Rusku, podloženému osobní zkušeností, vztahu k náboženství i k Židům, pojetí národa, zákona, obce. A protože kniha je skutečně portrétem novináře, končí pochmurnou rekonstrukcí Havlíčkova vyhnanství a smrti. Roku 1852, v době bachovské „normalizace“, kdy byl K. H. v brixenském exilu a nemohl se bránit, zveřejnil Jakub Malý, jeho někdejší oponent v otázce slovanství, v Časopise Českého muzea klasickou denunciaci: „Havlíček nikdy na to nedbal, že každá pravda žádá i přiměřené sobě roucho: tak nyní dočista zapomněl i na to, že ne každá pravda hodí se pro každého a pro každý čas. Osud Slovana i politování hodného redaktora jeho jest známý. Působení Havlíčkovo v Kutné hoře bylo literatuře naší k veliké škodě tím, že zvláště nižší třída čtenářstva předráždila si příliš kořeněnými jeho spisy žaludek v té míře, že již nechutná jí strava mírnější chuti, třeba byla sebe zdravější a vydatnější. Co tím uškozeno, budou bohužel mít napravovat mnohá léta.“

Komunistickým ideologům a jejich poslušným následovníkům z řad kulturních, novinářských, pedagogických i dalších se podařilo tradici české politiky, publicistiky a kritiky, na níž je možné stavět, vykostit, zdeformovat, zbanalizovat a málem zničit (proto snad i z důvodu neznalosti se k ní česká politika po roce 1989 nevztahovala, měla a má blíž k různým utopiím, módním ideologiím a vzorům, zatímco z české minulosti si vybírá zpravidla to nejhorší). Kniha Bohumila Doležala, byť rozsahem nevelká, je nepřehlédnutelným příspěvkem k nápravě.