Červené máky jsou nepravidelně rozesety v mase chlupatého žita. Vane vítr, rostliny se ohýbají a pod světlezelenou srstí je vidět modrozelené stvoly. Srst se chvěje, jednotlivé chlupy pruží, silové pole levituje na pevných stoncích.

Tmavěrudé trsy třešní černají mezi povislými listy. Kůra se nachově leskne, praskliny mažou ruce černým prachem. Vane vítr, žlábky listů se mihotají kolem shluků černočervených plodů.

V hroznu je několik černých třešní. Dvě, opřené o sebe, hnijí a dotýkají se žlutohnědými elipsovitými poli. V jejich středech jsou bílé, soustředné tečky plísně. Dva další plody jsou napůl růžovočervené, napůl žluté. Stejné místo, jiný čas. Přechodová zóna kolem nezralých třešní. Čas se propadá a mizí, aby se u prohnilé dvojice objevil a vyjevil o to silněji. Na povrchu, na půlžluté straně, se zvuky z okolního světa vzdalují, kloužou do táhlých basů a smýkají se kolem kulovitého tvaru do nicoty.

Čas neplyne, pohybuje se ve skocích. Snažíme se předstírat, že ty skoky jsou identické. Ale ani jednotlivé skoky ani jejich série si nejsou podobné. Asi jsou rozdělené třešně jenom většinu času skryté před žárem mihotáním listů – vlnovou délkou jeho zubatého kraje. Úkryt pod vírem je rozšíření času.

Zpomalení skoků a neúnosná chvíle beze zvuku.

Místo, v němž se nic neděje, jen rozhoduje. Chvíle, která předchází okamžiku našeho rozhodnutí, které je učiněno skok před sebou samým. Po něm připlynou další a další, v nichž se budeme marně snažit dopátrat, proč se to událo právě tak.

Dva dědci před vchodem do Klementina, nekvalitní protézy jim kloužou po dásních. V roce 38 jsme stejně neměli, vod koho ty letadla koupit. Němci, ty měli útočný stroje a Rusové, ty měli vobranný. Benešovi nabídli, že by nám jedno prodali. Jedno, rozumíte. To bylo to nejfantastičtější báječný letadlo, ale bylo jen jedno.