Ve dnech, kdy v Československu před dvaačtyřiceti lety nemalá část zdejší „elity národa“ podepisovala tzv. Antichartu, přinášíme na Bubínku Revolveru portrét scenáristky a režisérky filmových dokumentů Kristiny Vlachové, který byl tiskem publikován v RR novinách, vydaných v listopadu loňského roku u příležitosti Sympozia 8 (komunismus – elity – dnešek).
RR


Foto Karel Cudlín / Revolver Revue, 2018


Dávali jasně najevo, že nejsem vítaná (Kristina Vlachová)
Adam Drda


Když čeští a slovenští umělci na počátku roku 1977 houfně podepisovali tzv. Antichartu, měla za sebou čtyřiatřicetiletá Kristina Vlachová první velký pracovní úspěch. Byla autorkou námětu a spoluautorkou scénáře filmu Hra o jablko (1976), který režírovala Věra Chytilová a později získal i mezinárodní ocenění, její další scénář byl schválen k natáčení. Na rozdíl od většiny profesních kolegů se tehdy Vlachová ale nedistancovala od šikanovaného disentu a nedeklarovala podporu komunistické straně. V jednom z rozhovorů, které poskytla po roce 1989, vzpomíná: „v lednu 1977 mi Věra Chytilová volala, že chtějí, abychom obě podepsaly […], jinak že film nepůjde do distribuce. Já jsem rezolutně odmítla a říkala jsem jí – vždyť ten Havel sedí i za tebe. Ona to uznávala, ale pak přišla jak spráskanej pes, že to podepsala. Já jsem se hrozně zlobila, pak jsme se už moc nevídaly“ (Respekt č. 5/2003). Postoj Kristiny Vlachové měl následky, u filmu skončila. Do listopadu 1989 byl realizován pouze jeden její scénář – snímek Mężczyzna niepotrzebny! (1981) vznikl v Polsku s pomocí Agnieszky Hollandové v režii jejího muže Laco Adamíka.

Kristina Vlachová se narodila v Praze roku 1943 jako Jana Slánská. Vyrůstala v nekomunistické rodině a v dětství čelila opakovaným nepříjemným dotazům okolí včetně učitelů, zda je příbuznou generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského. Neměla s ním nic společného, ale protože nechtěla být spojována s člověkem, který „může za zničení tolika lidských životů a rodin“, zvolila si v osmnácti letech pseudonym podle oblíbené učitelky dějepisu Hany Vlachové, která prý žákům nelhala a jejíž otec byl z politických důvodů vězněn v Leopoldově. V citovaném rozhovoru Kristina Vlachová říká, že ohledně povahy komunistického režimu měla jasno už v dětství: „Vzpomínám, jak v padesátém roce přenášeli rozhlasem přelíčení s Miladou Horákovou, znělo to i na ulici, z pouličních amplionů. […] Občas jsem zaznamenávala, že někdo z blízkého okolí utekl za hranice nebo se o útěk neúspěšně pokusil, a šeptalo se, že je v kriminále.“

Po maturitě (1960) absolvovala Elektrotechnickou fakultu Českého vysokého učení technického, v roce 1966 nastoupila na umístěnku jako technická zaměstnankyně do Filmového studia Barrandov. Poté (od roku 1967) vystudovala televizní dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU. Nikdy nebyla členkou KSČ a po studiích FAMU se už na Barrandově neucházela o trvalé zaměstnání – předpokládala, že by se ocitla pod přílišným tlakem normalizátorů, soudila, že jako scenáristka „na volné noze“ bude svobodnější. Když se po Antichartě ukázalo, že už nemá šanci získat práci ve svém oboru, působila Kristina Vlachová jako redaktorka v nakladatelstvích Orbis a Panorama (1977–1985), kde zadávala práci zakázaným autorům: „Bylo to jednoduché a normální. Ale je pravda, že když se provalilo, že mnoho autorů v oddělení užité grafiky (vydávali jsme vystřihovánky, omalovánky, leporela apod.) jsou chartisté, kteří píší pod falešným jménem, musela jsem odejít“ (Respekt). Zhruba rok se živila jako korektorka v ženském časopise, pak musela i toto místo z politických důvodů opustit, protože odmítla jazykově upravit paměti Marie Zápotocké. Až do zhroucení komunistické vlády pracovala ve vrátnici koleje Přírodovědecké fakulty UK, kde mimo jiné pořádala neoficiální filmové semináře pro několik studentů.

V interview pro časopis Reflex (č. 17/2008) odpovídala Kristina Vlachová na otázku „Co nastalo, když jste se po Listopadu vynořila zpátky mezi lidmi, kteří ze své profese nemuseli odejít?“: „Zejména spolužáci, kteří podepsali spolupráci s StB, mi dávali jasně najevo, že nejsem vítaná. Pak jsem vyhrála konkurs na místo dramaturga na Barrandově, jenže ten rozkraden zahynul. V televizi jsem odevzdávala jeden námět za druhým, ale většinou nebyly schváleny. Například dokument o Miladě Horákové. Kolega filmař mi tehdy podrobně vysvětloval systém úplatků.“ V roce 1990 natočila pro Originální videojournal svůj první dokumentární film o první svobodné připomínce osvobození Plzně americkou armádou a od té doby se filmovému dokumentu a televizní publicistice věnuje systematicky. Jejím hlavním zájmem se stala reflexe nacistické a komunistické minulosti a porevolučního, zhusta nespravedlivého přístupu k obětem a pachatelům zločinů. Vedle řady příspěvků pro Českou televizi natočila například filmy Bez milosti – o životě a smrti generála Heliodora Píky (1998, spolu s Marií Šandovou), Mrtví a zapomenutí – o procesu s Aloisem Grebeníčkem a dalšími vyšetřovateli Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti (2000), Zpráva o králi Šumavy – příběh Josefa Hasila, který po roce 1948 převáděl uprchlíky z komunistického Československa na Západ (2000), Věž smrti aneb Kapitola z dějin novodobé české justice (2002), Cesty nádeje – o holocaustu na Slovensku (2005), Dračí setba – dokument o politických vězních a ztrátě paměti jejich věznitelů (2006), Kauza Uherské Hradiště aneb Další kapitola z novodobé historie české justice (2006), Jáchymovské peklo – o obětech komunismu a jejich pohledu na selhávající českou justici (2007), Poselství Jana Palacha (2009).

Kristina Vlachová získala za svou práci mnohá ocenění, její filmy však často vznikaly a vznikají se značným nedostatkem financí (na dokončení některých z nich si musela brát bankovní půjčku), provázely je politické potíže, výhrůžky, rušení smluv, dlouhé odklady vysílání. V roce 2003 vysvětlovala, že náměty vztahující se ke zločinům komunismu se v ČT prosazovaly jen obtížně, protože „dramaturgie v televizi je obsazena lidmi […], kteří jsou třeba antichartisti a to téma nemají v lásce. Mně vždycky říkali, ať s tím neotravuju, že je to pořád dokola jako ten holocaust“ (Respekt). A v rozhovoru pro Revolver Revue (č. 70/2008) kupříkladu připomínala: „Poté, co jsem v ČT dokončila dokument Zpráva o králi Šumavy a navrhla prezidentu Havlovi, aby Josefu Hasilovi, jednomu z nekorunovaných ‚šumavských králů‘, udělil vyznamenání za statečnost, vystoupil proti mně člen Rady České televize Petr Uhl s nařčením, že ve své tvorbě propaguji násilí proti komunistům. Časopis Respekt ho tehdy vyzval, aby své nařčení věrohodně doložil nebo se mně veřejně omluvil. Nestalo se ani jedno. Zato jsem dostala echo od kolegů, že pražské studio České televize se mnou za takových podmínek nebude chtít podepsat smlouvu na Kauzu Uherské Hradiště. Film jsem také dokončila až o hodně později.“

Vlachová po celé „postkomunistické“ období rozčilovala ty, kdo si z minulosti nesou na hlavách hromady másla, stejně jako ideology, kteří jim všemožně pomáhali. Zmiňovaný Petr Uhl o ní v roce 2001 napsal i do svého domovského deníku Právo, pobouřen tím, že její film „oslavil převaděče Hasila jako symbol těch, kteří se režimu postavili se zbraní v ruce. Jejich zaměření na násilí a třetí světovou válku a jejich rozčarování z americké ‚zrady‘, jak to upřímně a s rozpaky vysvětloval Josef Hasil, budou i po překonání dosavadních milostivých tabu mravně problematická. Přinejmenším. Zatím platí antikomunistický zákon. Ani podle něho nemohou být bratři Mašínové a Hasil zcela rehabilitováni.“

V letech 2004–2007 působila Kristina Vlachová ve slovenském Ústavu paměti národa jako producentka a dokumentaristka, ale po smrti zakladatele ústavu Jána Langoše jí nebyla prodloužena smlouva – zabývala se mimo jiné holocaustem a tehdejší nové vedení se prý nechalo slyšet, že točí „židoviny“. V současnosti žije v Praze, je v důchodu, pracuje na dokumentu, v němž by chtěla pojednat soudní spory kolem svého snímku o Janu Palachovi.

Kristina Vlachová je důsledná, otevřeně kritická – a v dobrém slova smyslu nepřizpůsobivá. Jejím filmům to prospívá, její „kariéře“ nikoli. V onom rozhovoru pro Respekt vzpomínala i na rok 2001, kdy čeští filmaři zakládali Asociaci režisérů a scenáristů (ARAS) a měli valnou hromadu v Mánesu: „Zrovna když se mluvilo o etickém kodexu, všimla jsem si, že v sále jsou i dva významní estébáci. Tak jsem veřejně navrhla, aby bylo podmínkou členství i negativní lustrační osvědčení. Vypukla dvouhodinová bouřlivá diskuse: co prý je to za blbost. Řekla jsem jim, že máme v místnosti profláklého estébáka, který musel odejít z televize, ale při hlasování jsem to drtivě prohrála. Šílené bylo, že několik mladých lidí mluvilo v tomto smyslu: Ti agenti mají nejlepší kontakty, takže nám budou užiteční. A všichni se pochechtávali. Tak jsem si vzala kabát a šla jsem.“ S ohledem na současnou společenskou a politickou situaci je to příznačná vzpomínka.