Pokus o obraz malíře
Jiří Načeradský, jedna z klíčových postav české malby od šedesátých let 20. století, 16. dubna letošního roku zemřel. V místních médiích téměř ticho po pěšině, jako by naše umělecká scéna měla podobných osobností nazbyt. Za léta, která uplynula od výstavy v Galerii mladých roku 1967, se Načeradského výtvarný projev několikrát výrazně proměnil. Z původních citací fotografických předloh došel ke znakovosti a dramatickému zjednodušení výrazu, aniž by malířskému gestu ubral na vášnivosti. Nejprve ho přitahovala nová figurace, na čas si ho přivlastnila „česká groteska“, později byl ovlivněn Picassovými emaily z přelomu šedesátých a sedmdesátých let a následně se věnoval konstrukcím jakýchsi lidí-strojů, v nichž lze zahlédnout i jistou blízkost s prací Františka Grosse. Erotický náboj, v jeho díle všudypřítomný, vyústil v obrazy bellmerovské inspirace, na kterých ženské postavy skládal z těch „nejpodstatnějších“ částí, doplněných o množství „náhradních dílů“. Od začátku třetího tisíciletí se věnoval syntéze všech svých dosavadních nálezů. Tematicky jeho malbám vévodí sexualita, formálně kompoziční jistota. Rád do svých obrazů psal – jednou to byly chvatné komentáře týkající se vzniku a datace, jindy užíval písmomalířsky chápaného letteringu, souvisejícího přímo s námětem obrazů. Jejich součástí byl nezřídka i naddimenzovaný podpis v roli plnohodnotného výtvarného prvku. Ať už však Načeradského obrazy pocházely z jakékoliv etapy jeho tvorby, vždy v nich byla přítomna snadno rozpoznatelná vášeň. Ty starší se vyznačovaly zaujetím pro hnětení hmoty barvy a chutí zobrazovat realitu tak, jak ji známe z obrazovky „rozštelované“ televize. Pozdější motivovala touha podívat se na lidské tělo nejprve pohledem anatoma, později patologa a nakonec strojního inženýra. Jenže „jenom“ malovat obrazy, jakkoli pozoruhodné, není dnes pro většinu kunsthistorické obce zdá se příliš zajímavé. Dílo takových umělců totiž značně zužuje prostor pro jeho kurátorskou reinterpretaci, dnes naopak tak oblíbenou. Možná někde tam, a nejen v pokleslé úrovni současných „kulturních“ rubrik, můžeme hledat příčinu ticha kolem Načeradského smrti. Je v tom však skryta i určitá naděje. Totiž že na nějaké budoucí retrospektivě Jiřího Načeradského spatříme pouze jeho skutečnou práci, a nikoli její kurátorskou reformulaci. Bansai, jak jste rád říkával, mistře!

Řezan nemá naprosto nic společnýho s Preissigem! Babák
– hlásala pozvánka na Briefcase Type Foundry Opening Party, která se konala v pátek 13. června. Café Jedna v přízemí Veletržního paláce se naplnilo exponenty a příznivci české typografie, kteří se tu sešli na pozvání nové písmolijny briefcasetype.com. Jejím cílem je distribuce fontů etablovaných českých tvůrců Petra Babáka, Aleše Najbrta, Marka Pistory, Jany Horáčkové či Radka Siduna, stejně jako příslušníků nastupující generace, reprezentované Janem Novákem, Vojtěchem Říhou, Jakubem Samkem nebo Petrou Dočekalovou. Iniciátoři setkání, Tomáš Brousil s Radkem Sidunem, oscilovali mezi vnějším a vnitřním prostorem oslavy a připojovali se k popíjejícím hloučkům, přátelsky pomlouvajícím ty, kteří právě nebyli v doslechu. Jeden ze zamýšlených vrcholů večera – vdechování hélia z dovezené bomby – se nakonec nekonal. Reklamní balónky, mající sloužit jako soukromé zásobárny plynu, stačilo totiž publikum ještě před aplikací rozkrást, takže na žertovně vysoké hlasy nedošlo. Dvě vysoké hostesky ovšem nikdo neodcizil, jak dokládají společné fotografie s vesměs o půl hlavy menšími grafickými designéry. Právě hostesky rozdávaly příchozím první číslo novin Briefcase News o čtyřech složkách s ukázkami abeced, obsáhlým rozhovorem se zakladateli BC News, odbornými texty a medailony jednotlivých autorů v povedené grafické úpravě Maria Corradiniho a Radka Siduna. Tato tiskovina míří vysoko, nejen proto, že vychází pouze v anglické verzi a dává vzpomenout na U&LC, mimořádně vlivné oborové periodikum osmdesátých let, za jehož vydáváním stál Herb Lubalin a jeho tehdejší newyorští grafičtí souputníci.  Věc se zapíjela bez dlouhých proslovů, což jí ovšem neubralo na významu. Platforma jako Briefcase je na tuzemském trhu s písmy potřebná jako sůl, neboť se kromě novinek mladších autorů stará o písmové experimenty z devadesátých let, které by bez nynější digitalizace nejspíš upadly v zapomnění. Nedovedu si sice představit, že by v místních podmínkách někdo mohl použít Babákův Řezan, Trhan nebo Šijan, aniž by se zároveň vzdal svého autorského rukopisu, ale díky globální povaze internetu se abecedy mohou snadno zbavit lokálního kontextu. Čímž chci říci, že podle mého názoru budou použitelné zejména tam, kde Babáka nikdo nezná. Navštivte tedy stránky briefcasetype.com! Budete vykřikovat slůvka obdivu tak vysokými hlásky, jako byste právě vdechovali hélium z odcizených reklamních balónků.

Smrt filmového padoucha
Ve věku devadesáti osmi let zemřel 24. června Calvera, vůdce nelítostné smečky banditů, terorizujících obyvatele mexicko-amerického pomezí. Na desperáda, čelícího den za dnem smrtelnému nebezpečí, požehnaný věk, není-liž pravda? Ten s otázkou „Nechápu, chlap jak vy?“ na rtech, adresovanou předákovi sedmi statečných Chrisi Larabee Adamsovi v podání Yula Brynnera, vydechuje ovšem naposledy pokaždé před koncem legendárního westernu. Jeho nezapomenutelný představitel Eli Wallach, americký filmový herec s polskými kořeny, se prosadil především westernovými rolemi padouchů, z nichž Calvera je tou nejslavnější. V jednom z rozhovorů se nechal slyšet, že se původně ucházel o roli benjamínka Chica, kterou nakonec ztvárnil Horst Bucholz. Nevím ale, jestli si nedělal legraci – každopádně v době, kdy se film natáčel, vypadal na mladíčka, při vší úctě, poněkud omšelého. Sedm statečných vidělo mnoho příslušníků „šťastných“ generací za normalizace ve věku, kdy se utváří pohled na svět. Nebyl jsem asi jediný, komu díky tomuto filmu v hlavě utkvělo, že zlo bývá obvykle přehledné a není dobré s ním vyjednávat a také že není nezbytně nutné znát minulost kladných hrdinů. Bohatě postačí, jak se zlu dokáží postavit „tady a teď“. Dnes, kdy se lupiči ve vysokých státních funkcích domnívají, že krást je normální, a jejich zfetovaní lobbisté jen tak, z „roztržitosti“, porážejí svými automobily chodce v ulicích nebo kdesi za hranicemi utrácejí peníze z předražených státních zakázek, je takové poselství filmu k nezaplacení. Pokud si dobře vzpomínám, ve skutečnosti nijak zvlášť drahé nebylo. Lístek do kina mě tehdy stál šest korun.

P. S. Tvůrci hollywoodských filmů jsou téměř dojemní svou ochotou pomáhat divákům bezpečně rozpoznat zlé od hodných. Calvera (přesněji calavera) je španělsky lebka nebo také Lišaj smrtihlav, ztřeštěnec, zhýralec a prostopášník. A kde je kořen jména Chris?

Foto archiv autora