(řeč ze zahájení výstavy Libora Krejcara Tváře ohně v Knihovně Václava Havla, 8. 11. – 8. 12. 2013)

Pavel Zajíček napsal v polovině sedmdesátých let skladbu Papírový apsolutno, ve které anarchisticky vyjmenovával, co všechno by podpálil. Libor Krejcar byl střídmější; zanechal v papíře jen ohnivé stopy, z nichž vznikla kolekce originálních kreseb. Za pomoci otisků zápalných šňůr vytvořil zneklidňující atlas podivných tváří, bytostí, zvířat, znaků, sirných map. Nezvykle uchopil běh plamene a stvořil nový svět. A co víc! Dokázal v té chvíli zachytit neviditelnou paměť ohně.

Že použil oheň, není překvapivé, neboť Krejcarův život je začasté tancem bosého ve žhavém ohništi. Schopnost pálit mosty uměleckých stereotypů – ten „voskovej svět v labyrintu ohně“, abych použil jeden z jeho obratů, protože Libor Krejcar je také básníkem (a hudebníkem a restaurátorem) – zároveň znamená, že taková tvorba není ničím spoutána. Krejcar naslouchá temnému hlasu apokalypsy se stejnou lehkostí jako andělským chórům kočičích andělů. Není zatížen impotentním pohybem po předem vykolíkovaném výtvarném teritoriu, naopak. Přirozeně prochází oním labyrintem vnitřního ohně a je lhostejné, zda při své práci použije dřevěný odpad, kosti, sádru, kov či papír. Nakonec je to vždy umění, které dýchá a žhne a znepokojivě dráždí. Jaké má umění vlastně smysl? Znepokojovat, rozrušovat, provokovat, ptát se! „Stojaté vody jsou jedovaté,“ věděl už William Blake. „Líbit se – jak to slovo nenávidím!“ pravil J. W. Goethe. „Krása bude křečovitá, nebo nebude vůbec,“ napsal André Breton.

Kdyby místo mě tady mluvil Magor, možná by vzpomněl i Mechtildu Magdeburskou: „Mezi pozemskými věcmi a tebou buď úzkost a strach.“ Krejcarova tvorba totiž úzkost a strach eliminuje svou archetypální komunikací s Bohem a přírodou, a tím i mění poměr života a smrti. Z pomíjivého vytváří stálé, ze smrtelného nesmrtelné, z mrtvého živé, krásu přetavuje v opravdovost, útrpnost v pokoru, syrovosti neobrušuje hrany, ale souzní s ní. Proto v Krejcarově tvorbě můžeme vidět nejen obrazy jakoby vyrvané z hájemství smrti, ale i hledání milosrdenství světa. Je na každém, co si vybere. Pro mě osobně je nejdůležitější, že Libor Krejcar je jako autor naprosto svobodný a nadčasový, že mantinely jeho díla nejsou z konzumního a vyprázdněného světa.

Vymezuje je umanutost, víra, autonomie a dobrovolná volba nezávislé existence se všemi riziky, které přináší. Jsou stvrzeny životem na ostří nože. Tím Libor Krejcar bezděčně dokládá, že je umělcem bytostným. Dobrý výtvarník vás přiměje konfrontovat se s jeho dílem, bytostný vás přinutí tázat se, co vlastně umění vůbec je. Tato část Krejcarovy vícevrstvé bytosti je už skutečně daleka tomu, aby vycházela vstříc masovému vkusu. Otázky, které svou tvorbou pokládá, nejsou falešným cirkusovým virblem s komedianty po levici i po pravici, ale tlučením do válečných bubnů u hořících šamanských ohnišť.

Takže vraťme se k ohni, na jehož anatomii je postavena tato výstava: mívá se za to, že požáry dobytých měst, pach spálenišť, vápnění hromadných hrobů a kouř na nebi z trosek kostelů jsou symbolem vítězství. Krejcar svým dílem naopak dokládá, že – abych na závěr ještě jednou citoval Pavla Zajíčka – i „ve vyhaslejch městech je možno zanechat plamen, svědectví našeho putování“. Právě takovým plamenem hoří Krejcarova tvorba!