Stranou mediálního zájmu, který před deseti lety způsobilo odhalení role, již sehrál Milan Kundera v životě mladého československého letce a protikomunistického odbojáře Miroslava Dvořáčka (viz rozhovor Jaroslava Formánka s Adamem Hradilkem a blok v Revolver Revue č. 100), stála dosud jeho manželka, profesorka matematiky Markéta Dvořáčková (nar. 1934), žijící ve švédském Göteborgu. Při příležitosti nedávné návštěvy Čech poskytla rozhovor o dětství v protektorátní Praze, osudech česko-židovské rodiny, dospívání v komunistickém Československu, návštěvě budoucího manžela v pracovním táboře Vojna i o emigraci. Vrátila se i k tomu, jak „kauzu Kundera“ s Miroslavem Dvořáčkem prožívali ve Švédsku. Na Bubínku Revolveru dnes z interview přinášíme ukázku, celé bude publikováno v tištěné Revolver Revue.


Markéta Dvořáčková v Jáchymově, 2018

Kde jste prožila únorový puč v roce 1948?
Byli jsme se školou v Modrém dole v Krkonoších. Mimochodem, asi kilometr od nás byl i můj budoucí manžel Mirek Dvořáček na zimním výcviku Letecké vojenské akademie v Obřím dole. Elitní jednotku vedenou letci z britské RAF tehdy asi záměrně uklidili na nejodlehlejší místo v zemi. My i oni jsme byli zapadaný sněhem bez kontaktu se světem. Jen spolužačky aktivní v komunistické mládeži měly nějaké informace a říkaly, že budeme koukat, až se vrátíme do Prahy. Ničemu jsme ale nevěřili. Až asi za týden na mě čekal při návratu na nádraží otec a řekl mi rozčileně, co se stalo. Chtěl stejně jako před válkou emigrovat, ale opět jsme kvůli mámě a jejím sestrám zůstali. Krátce nato otce odvolali z funkcí v bance a dělal řadového úředníka. Nevyhodili ho, protože jako jeden z mála uměl několik jazyků a potřebovali ho.

Jak se puč dotkl vás?
Chodila jsem do Skauta na Vyšehrad, ale po posledním táboře v roce 1948 jsme se vrátili do klubovny a byla vykradená, natřená na modro a obsazená svazáky. A Skaut zakázali. Chodila jsem na gymnázium Charlotte Garrigue Masarykové v Dušní 19. S tím jménem to gymnázium nemohlo existovat, tak ho v devětačtyřicátém zavřeli. Přešli jsme do Dušní 7. Kamarádila jsem se tam s Annou a Marií Cuhrovými, jejichž otec byl zavřený. Po gymnáziu mě nepustili studovat medicínu, na kterou jsem se těšila. Třídní mi ukázal posudek, kde stálo, že jsem individualista a nemám kladný postoj k socialistickému zřízení. Musela jsem jít manuálně pracovat na stavbu mládeže v Kladně. Asi třetinu tam tvořili nadšení budovatelé, ostatní byli otrávení otroci jako já, který to dostali jako podmínku přijetí na školu. Nejhorší nebyla fyzická práce, ale kroužky v době volna – „Život Lenina“, „Kolchoznické hnutí“ apod. Na základě toho mi umožnili v padesátém druhém nastoupit na matematicko-fyzikální fakultu.
Tam už člověk pozoroval, co jsou někteří schopni udělat pro kariéru. Například ti, co chtěli dělat atomovou fyziku, začali koketovat s komunisty, protože bez správného kádrového profilu to nešlo. Pak tam ale byly opačné případy, například bratr Mirka Dvořáčka Zbyněk, se kterým jsem chodila do stejného studijního kroužku. Zbyněk byl extrémně nadaný. Tvrdě na něj tlačili, aby se zřekl svého bratra, politického vězně, který byl v roce 1950 odsouzen k 22 letům vězení, že ho pošlou studovat do Ruska a bude mít bůhvíjaké možnosti. To pro něj bylo nepřijatelné. Strašně si Mirka vážil. Vyprávěl mi o něm od samého začátku. V roce 1954 dostal povolení navštívit bratra v lágru a nahlásil mě jako snoubenku, a tak jsem tam směla jet taky.

Jak návštěva proběhla?
Bylo to dost strašné. Všichni byli potichu, když nás vezli do baráku na kraji toho lágru. My, návštěvníci, jsme stáli na jedné straně takových přepážek, podobně jako na poště. Vězni byli na druhé straně s bachaři. Vězňů bylo asi pět, šest a rodiny stály na druhé straně. Bachařů bylo stejné množství, ne-li víc než těch vězňů, a hlídali, co řeknou. Když přicházeli, jeden bachař nadával Mirkovi, že si to odnese, že si to vypije. Nevím, kvůli čemu, ale asi říkal něco drzého. A potom jsme na sebe asi čtvrt hodiny koukali a bylo po všem.

Proč jste se rozhodla tam jet?
Stejně jako každý i já věděla o lágrech. Kdo jel z Prahy do Plzně, tak jel podél zadrátované zóny. Chtěla jsem to vidět na vlastní oči.

Co jste dělala po studiu?
V sedmapadesátém jsem dostala umístěnku do Ústavu matematických strojů, kde jsem pracovala s prvním československým počítačem SAPO. Vedoucí mé diplomové práce profesor Brdička říkal: „Nezáleží na tom, co budete dělat, ale hlavně v téhle situaci a v tomto režimu záleží na tom, když budete se slušnejma lidma.“ V ústavu mne přivítali dva inženýři slovy: „Já jsem pan Klouček a tady je pan Imlauf. Máme tady jednu kádrovou paní Martincovou (ta byla zoufalá, že jí říkali všichni paní), pak personálního šéfa a taky jednoho mladého komunistu. Jinak jsou tu ale samý slušný lidi.“ To bylo úplně kouzelné. V sedmapadesátém roce se člověk s něčím takovým nesetkal. Zbyněk měl nastoupit do Ústavu fyziky pevných látek, ale nevzali ho. Rok byl bez práce, pracoval v lomech, kde onemocněl. Asi po roce přeci jen dostal práci jako fyzik v Ústavu fyziky pevných látek. V té době jsem se poprvé vdala.

Kdy jste se dozvěděla, že bude Miroslav Dvořáček propuštěný?
Mirek ze zásady odmítal žádat o milost. Jeho matka o ni několikrát žádala, ale vždycky ji dostala zpátky s tím, že on sám ji odmítá. Mnoho jeho přátel spoluvězňů už bylo dávno propuštěných, ale on prostě šel, až když ho pustili sami, na podmínku v lednu 1964. Já jsem si s ním dala schůzku a zařídila mu přes kamarádku bydlení v malinké suterénní místnosti Na Neklance. Bez koupelny, bez záchodu, bez vody, to bylo všechno na chodbě. Nechtěl ale domů k rodině do Kostelce. Čtrnáct let nemohl za sebou v lágru zavřít dveře a být v soukromí. Tak chtěl být sám, cítit se svobodně. V roce 1966 se Mirek oženil. Jeho bratr Zbyněk odešel v květnu 1968 do Kanady na postgraduální studium. Několik dní po 21. srpnu za ním utekl i Mirek. Nejprve se dostal s těhotnou ženou do Rakouska. Za několik dní se v Německu setkal s Mirkem Juppou, kamarádem, se kterým v roce 1949 uprchl na Západ, aby se zapojili do protikomunistického odboje. Pak požádal o kanadské vízum a za pár týdnů byl ve Vancouveru, kde již bylo několik jeho bývalých spoluvězňů. Jeho bratr Zbyněk žil s rodinou v Ontariu, ale v roce 1979 se s kamarádem, doktorem Vlastimilem Žákem, utopili, když zachraňovali děti propadlé v ledu při bruslení.


Miroslav Dvořáček v pracovním táboře Vojna, kde jej Markéta Dvořáčková navštívila

Kde zastihla sovětská invaze v roce 1968 vás?
Na dovolené na Patejdlovce v Krkonoších. Byla jsem tam s maminkou a dětmi – šestiletou Olgou a čtyřletým Mirkem. Dvacátého srpna jsme na hřebeni potkali spoustu polských vojáků ležících v borůvčí. Nic nás nenapadlo – jedli borůvky a byli přátelští. Ráno pak přiběhla dcera, že mám vylézt z postele, že jsme „okupovaný“. Sbalily jsme si s kamarádkou ruksaky, že s dětmi přejdeme do Polska. Její manžel ale odmítl jít s námi, tak jsme to vzdaly.
Po návratu do Prahy jsem hned začala shánět práci v zahraničí. Napsala jsem přes padesát žádostí na různá místa. Z desítek míst odepsali, ať přijedu, že se něco najde, ale univerzity v Seattlu a Vancouveru mi nabídly konkrétní pracovní místa. Můj manžel ale odmítl jet za oceán. Nakonec se mi povedlo získat místo ve Švédsku – a jak se ukázalo, je to velmi příjemná země.

Jak vás přijali Švédové?
Strašně sympaticky. Po osmašedesátém byli velice ochotní pomoct. Obrovský rozdíl proti dnešní situaci. Po několika letech na univerzitě jsem dostala definitivu.

Neuvažovala jste o návratu? Stýskalo se vám po Československu?
Ne, vůbec ne. Já jsem byla úplně nadšená ze zdejších lidí a přírody. Strašně se mi Švédsko zalíbilo. Ne že bych si dělala iluze, že tady jsou lidi lepší než někde jinde, ale neměli už dlouho příležitost ukázat svoje špatné stránky. Lidé tu nemají za sebou černou minulost jako u nás či v Německu.

Udržovali jste po odchodu z Čech kontakt s Mirkem Dvořáčkem?
Od roku 1970 do roku 1975 jsme si vyměnili desítky dopisů. Nejprve byl z Kanady nadšený, narodil se mu syn a tak dál. Práce měl mizerný – dělal v dolech a pak taxikáře, ale považoval to za podružný, po tom všem, co prožil. Pak se mu zhroutilo manželství. Moje se taky po šestnácti letech rozpadalo, tak jsme to dali s Mirkem dohromady. V říjnu 1975 za mnou přijel a v prosinci jsme se vzali. V podstatě na návrh policajta na pasovém oddělení při prodloužení víza. Říkal: „Když se vezmete, tak dostane povolení k trvalému pobytu.“

Před deseti lety, na jaře 2008, jsem se vám ohledně případu Mirka Dvořáčka ozval. Vyprávěl v rodinném kruhu o útěku z Československa, zatčení během mise, komunistickém vězení?
S dětmi či vnuky o tom vůbec nemluvil. Jen občas se mnou. Ale dávno to hodil za hlavu a snažil se jak v Československu, tak později v emigraci žít život oproštěný od zkušenosti s pracovním táborem.

Jaká byla jeho reakce na moji žádost o rozhovor?
Původně byl ochoten s vámi mluvit, ale potom jste nějak zmínil, že jste se potkal s Ivou Militkou, a řekl jste, že je to milá paní. Tím jste ho uzavřel, dál se odmítl s vámi bavit. Vždycky s úctou hovořil o jejím otci, kterého měl jako profesora na gymnáziu, ale byl přesvědčený o tom, že zapříčinila jeho zatčení.

Pak jsem se vám ozval asi dva dny před vydáním článku Udání Milana Kundery v Respektu, a zaslal vám jej k přečtení. Jak na vás zapůsobil?
Velmi nám s Mirkem imponovaly všechny ty informace, co jste našli a srovnali. Říkala jsem to pak i novinářům, že vše souhlasilo s tím, co Mirek prožil, takže vůbec není důvod, proč by ta zpráva o tom Kunderovi najednou nesouhlasila.

Jakou jste měla zkušenost s novináři po vydání článku?
Okamžitě, hned ten den, co to vyšlo, volali z New York Times, že prý mají reportéra v Oslu a že by chtěli s námi mluvit. Já jsem nemohla pochopit, o co jde. Fotografové sem chtěli, filmovat chtěli. A všechno kvůli Kunderovi samozřejmě. Na rozdíl od švédských novin. Ty se zajímaly o Mirkův osud. Články tady byly mnohem umírněnější a nedělaly hlavní postavu z Kundery. Zajímali se a volali, jak se Mirkovi vede. Kunderovi vyčítali jeho reakci. Několikrát zaznělo, že se kvůli ní může rozloučit s Nobelovou cenou. Ne kvůli tomu, jestli Mirka udal, či ne, ale kvůli tomu, jak zareagoval. Novináři byli několik měsíců dost neodbytní. Francouzští byli neinformovaní a vyloženě nesympatický, protože byli rovnou v pozici obhájců Kundery. Já jsem jim říkala, že je to jedno, jestli to byl Kundera, nebo nebyl Kundera, jestli byl slavnej, nebo neslavnej, že je to prostě v každým případě odporná akce, kterou podnikl. A že Mirkovi nezáleží na tom, kdo to byl, protože to už nic nezmění, a nějaké odpouštění, na které se ptají, je úplně absurdní, protože taková věc se neodpouští. To se dělá, když někdo někoho nakopne, urazí a tak podobně, ale to, co se stalo Mirkovi, bylo něco jiného. Pak mi volalo francouzské rádio. Udělali interview, které otiskli v novinách a překroutili, co jsem řekla. Napsali, že pochybuji o tom, že to byl Kundera, což jsem vůbec neřekla. Vzhledem k tomu, že moje angličtina není vůbec špatná, vím, že to bylo naschvál předěláno. V pořadu, kam rozhovor se mnou dali, koktá zoufale i Kundera: mluví o tom, že to byl atentát na autora, který má před nějakým frankfurtským trhem. Dobrou zkušenost jsem měla s jedním španělským novinářem, mluvili jsme spolu dlouho telefonem. Opravdu se snažil věci pochopit a napsat to přesně. Jinak se ozvali z Německa, ze Švýcarska, z Asie, z Austrálie, z Indie někdo volal. No prostě z neuvěřitelných míst. Z Čech se neozval nikdo.


Markéta Dvořáčková s manželem Miroslavem Dvořáčkem ve Švédsku, 2010

Heslo ústavu, ve kterém působím, je „Kdo nezná svoji minulost, je nucen ji opakovat“. Já tomu heslu nevěřím, myslím, že lidi jsou nepoučitelný. Jaký je váš názor?
Souhlasím. Nikdo se nepoučí. Ale je dobré, co děláte. Je dobré vědět, že ne všichni byli grázlové. Na druhou stranu to působí všelijaká zklamání. Například lidem, kteří postavili třeba toho Kunderu na piedestal. Je mi divný, proč zrovna jeho, když se dobře ví o jeho minulosti. Můžu si představit to zklamání, které by člověk měl, kdyby se dozvěděl něco podobného o Janu Masarykovi, Benešovi…

Nebo o Havlovi…
No, Havel byl vždycky podezřelý s těmi svými kamarády, jako je Pavel Kohout a tyhle ty lidi. Člověk by si řekl, že s těmi se slušní lidé nestýkají. To je zrovna tak, jako když já jsem studovala, dobře jsme věděli, s kým se nechceme stýkat. A když se někdo s těmi lidmi stýkal, tak se vědělo proč. Že to dělá pro vlastní prospěch.

Nedávno jste pobývala čtrnáct dní v Jáchymově, v lázních. Léčila jste se v bývalém centru komunistických lágrů, kterými prošel i Mirek Dvořáček. Navíc radioaktivitou, která mu zničila zdraví. To vám nevadilo?
Bylo to nepříjemné, uvědomovala jsem si to, ale chtěla jsem po vážném úrazu zad zkusit místní léčbu na doporučení kamarádky. Některé tábory začínaly hned za městem, ale nebyla jsem se na ta místa podívat. Můj syn a vnoučata navštívili tábor Vojna, kde byl vězněn Mirek, ale sama tam nechci. Zrovna tak nemusím do Terezína či Osvětimi, kde trpěla či byla povražděna část mé rodiny.