V rámci 20. ročníku Divadelního festivalu německého jazyka navštívila Prahu inscenace Dušana D. Pařízka Směšná temnota, kterou nastudoval minulou sezónu ve vídeňském Burgtheatru. Představení se odehrálo 28. listopadu v Divadle na Vinohradech. Text Wolframa Lotze, inspirovaný Conradovou novelou Srdce temnoty, do češtiny přeložil Petr Štědroň.

V Lotzově hře se výprava odehrává v současných konturách – vyslaní vojáci mají za úkol zneškodnit šíleného Deutingera v horách Afghánistánu. Celek textu rámuje příběh zoufalého somálského piráta, obhajujícího se před německým soudem. Na další rys související s dnešní dobou poukazuje už název, připojující k temnotě přívlastek „směšná“. Musíme téma zesměšnit, abychom se ho přestali bát? Hra má určitou žánrovou lehkost, možná až zdánlivou lehkovážnost, klade důraz na groteskní a absurdní podoby západní intervence, k nimž patří chlípný americký reverend zavrhující muslimské zahalování žen z čistě sexuálních důvodů nebo velitel postrádající v bitevním poli internet. Skáče-li text nejdříve po tématu jako dobře hozený oblázek, zanoří se později pod jeho hladinu do hloubky o to větší. Jednotlivé komické linky splétají síť absurdity, jejímiž velkými oky postupně propadává jakýkoli smysl celého válečného tažení i jednotlivých aktů násilí. A třebaže jednotlivé linie vidíme jako směšné, celá ta síť má tragické důsledky, ke kterým se autor obratně přibližuje. V pasti tu pak zůstávají chycené bezmocné bytosti, blábolící slovní konstrukce, kterými chtějí sami před sebou obhájit svou pozici a své činy.

Na první pohled by se mohlo zdát, že směšnost v inscenaci podporuje i skutečnost, že čtyři mužské postavy jsou hrány ženami. Na celé rozsáhlé ploše večera se ale vyskytlo jen minimum předpokládané legrace na účet mužů, a to především v podání představitelky velitele Pellnera. Inscenátoři pohlavní přesmyčkou osvobodili své dílo od některých prvoplánových asociací a klišé vázaných na rod. V naší kultuře je ženám obecně dopřáváno rozšířenější právo na to mít strach, ačkoli ten jistě patří k obecné lidské přirozenosti. Strach hraje důležitou roli v motivacích a postojích všech postav této hry. V podání žen ale nepůsobí jako něco nepatřičného a slabošského, jak by nás nejspíš napadalo, kdyby vojáky hráli muži, u nichž předpokládáme sílu a odvahu. Zvýrazněna tak naopak byla nepatřičnost násilí a války, do které se postavy – lidé – propadají. Obsazením žen do rolí mužů se rozprostřel prostor mezi hranou postavou a herečkou na scéně. Tento prostor mohl zabydlet divákův pocit a představa. Bylo to jeho tvůrčí pole.

Lotzův text je rozhlasovou hrou a Pařízkovo jevištní zpracování z tohoto faktu těží. I režisér s herečkami se opírají především o slovo a partituru zvuků. Na jevišti je vedle dřevěné, jednoduché „scény na scéně“ pultík, který tvoří zvukovou laboratoř, průběžně obsluhovanou herečkami. Zvuky podporují pocitové kontexty putování do džungle a války, putování do temnoty. Zvuková stopa diváka vtahuje, zároveň si ale uchovává hravost a odstup. Oko a ucho sledují svůj vlastní směr a vzájemně se provokují a inspirují. Kde nás sluch odvádí do vzdálených krajin, tam oko zůstává připoutané k realitě „teď a tady“, na scéně. Princip naslouchání, na němž je rozhlas postavený, má také jedinečnou schopnost jakési samozřejmé intimity. Z péče o slovo na jevišti je v této inscenaci zřejmé, že každá z postav chce být vyslechnuta, vyslyšena, což naznačuje už úvodní monolog pronášený před pomyslným soudem. Herečky bez režijních ozdob na jevišti vypovídají, často v dlouhých monolozích, s důvěrou v řeč a její prostou působnost, která se osvědčila i před diváky z jiného jazykového prostředí. Herečky tu dokázaly zaujmout konkrétním obsahem každé věty, překvapovaly a rozžívaly široké hlediště Vinohradského divadla.

Catrin Striebeck s nalepeným knírkem a nuancovanou mužskou stylizací vyprávěla o chladu a prázdnotě velitele, který slouží rozkazu bez vnitřního opodstatnění. Frida-Lovisa Hamann hrála chlapecky naivního vojína, zprvu ochotného se přimknout k autoritě. Byla postavou kladoucí otázky, které bychom rádi označily za dětinské, kdyby ovšem tak přesně neodhalovali nezdravost celé situace. Vojín je tím, kdo má odvahu mít strach. Celou inscenaci otevírá soustředěný monolog piráta v podání Stefanie Reinsperger. Začíná na prázdném „jevišti na jevišti“, jakoby mimo světla, ve stínu – vidíme především siluetu. Mluví k nám stín, který míváme obvykle za zády nebo pod nohama. Somálský pirát vypráví o bezmoci a vzteku, který ho dovedl k nepovedenému přepadení. Spoléhá se na vyprávění, jež může probudit a otevřít srdce, aby se vydalo na cestu. Tato herečka, zacházející živočišně a bezhraničně se svou tělesností, pak na jevišti představovala sérii „primitivů“ a zvířat, které Evropané a Američané různými způsoby „kultivují“. Poslední ze čtveřice skvělých hereček byla Dorothee Hartinger. S androgynní vizáží a dětskou bezprostředností podávala odporného reverenda asociujícího koloniální zvěrstva a nakonec ztělesnila i nalezeného vojáka Deutingera, který zešílel a zavraždil své kolegy, aby tak zastavil válku. Jeho hlavními rysy byly prázdnota a bezmoc.

Jednou z dalších pomyslných cest v inscenaci bylo slaňování od „divadla na divadle“ přes divadlo jako performanci až po realitu drženou v rukách čtyřmi herečkami na vyprázdněné scéně. Bod zlomu nastal, když se Dorothee Hartinger přibližně v polovině večera opřela načerněnýma rukama o horizont, který jsme dosud pokládali za stabilní, a ten se s nečekanou lehkostí rozpadl na jednotlivá prkna a zřítil se. Tak málo stačí, aby byla pryč další iluze. Tento akt nebyl ostentativní, ani plný demonstrativního vzteku. Byl to nenásilný pohyb ženské ruky, který věcně zbořil horizont umožňující projekce a do té chvíle uzavírající pohled dál do jevištního prostoru. Zbytek inscenace se odehrál na holé scéně divadla plné stínů a ostře osvětlených postav v popředí.

O podobnou událost se na konci inscenace pokusila Stefanie Reinsperger slovy. Upozornila diváky, že popisované hrůzy války se doopravdy nedějí zde na jevišti, ale ve skutečnosti, nedaleko Evropy. Nepůsobila apelativně. Spíš věcným, i když naléhavým tónem zvala k cestě do reality a ke stržení vlastních iluzorních horizontů, které se zdají chránit, vymezovat a určovat naše zorná pole.

Čtveřice žen cílí k srdci temnoty. Také tentokrát, jako i jindy v Conradovi a jeho podařených adaptacích, se putuje za smyslem. Kam jinam se pak vydat než do nitra. Dovnitř. Plout se zbystřenými smysly chaosem džungle ve snaze pochopit a pocítit smysl. Linie motivu „díry“, průniku dovnitř do těla, ať už se sexuální souvislostí, či nikoli, vede posluchače či diváka Lotzovy hry do džungle a prázdnoty, která je uvnitř. Není někde venku a daleko. Šílený Deutinger popisuje své vlastní putování, plavbu do mikrokosmu skrze svůj „annus“. Vnitřní svět je odrazem vnějšího, vzájemně se utvářejí. Vojín se stále ptá: „Proč jedeme do té tmy?“ Proč musíme stále dál, i když už pod námi zmizela i řeka? Co je to za rozkaz a jaký má smysl? Je zřejmé, že pokud najde na tuto otázku odpověď, promění i konec světa v jeho nový začátek.