Ne, to není vtip. Letošní vyhlášení ceny Jindřicha Chalupeckého šokuje fest. Letos jako kdyby se něco zlomilo: Věčné řeči o umění, které šokuje, které odkrývá a prolamuje tabu, už znějí jako kolovrátek. Letošní vítěz nic neodkrývá, nikoho nešokuje a nic neprolamuje (skoro by se chtělo připodotknout – to by přece nedostal tu cenu). Upřímně řečeno – kdy naposledy (pokud někdy) jsme šli z výstavy opravdu šokováni? Kdy naposledy (pokud tedy mezi čtenáři není pamětník slavné Armory Show) jsme měli opravdu vážně, bez povinných cintů, pocit, že nám nějaký artefakt-happening-video opravdu otevřely oči a že teď vidíme umění a svět alespoň trochu jinak? Letošnímu vítězi a mezinárodní porotě však nelze nic vyčítat. Odvedli poctivou, soudružskou práci. Zarážející je strašlivé rozpětí mezi slogany obehranými bezpočtukrát v médiích a realitou vítězného videa, které je tak pěkně natočené, tak polopatické, tak jednorozměrné a tak zjevně se strefuje do strategicky zvoleného, notoricky známého cíle, že ze všeho nejvíc evokuje stará krásná plátna z muzeí, díla, v nichž poctiví a zasloužilí umělci tak obětavě, tak nápaditě, ano až objevně - nebojme se to říct, s někdy až šokující odvahou - řešili, zda namalovat soudruha Stalina v modré uniformě na bílém pozadí, anebo v bílé uniformě na pozadí modrém... Nejsme tu svědky vrcholu jakéhosi postkapitalistického realismu, v jehož mantinelech lze svobodně a nespoutaně zápasit se všemi zly současného světa, zejména pak s těmi, která jsou uvedena v bruselské směrnici č. 8884/363 z roku 1998, implementované zákonem č. 731/2010 Sb., a to s podporou grantu uděleného z rozvojového programu E-84, subkapitola Podpora nezávislého umění? Tento dojem je, pravda, ještě umocňován, přicházíme-li k výstavě letošních finalistů čistě vybetonovanými sály pražského DOXu, kde se na nás odevšad řinou potoky antikapitalistického patosu a pseudorevolucionářského mudrování, až se zdá, že DOX snad financuje svatý František ve spolupráci s Matkou Terezou, a jeho návštěvníky jsou převážně horníci z OKD.

Chalupeckého cena prostě šokuje. A zcela na okraj otvírá dvě otázky. Za prvé, zatímco předloni porota ocenila čistě konceptuální projekt, dokonce natolik konceptuální, že je velmi těžké si jej po dvou letech ještě vybavit, letos zvolila projekt vskutku názorně ideový. Znamená to, že při udílení Chalupeckého ceny neexistuje cosi jako sebemenší náznak názorové kontinuity – tedy že se každý rok sejde až na výjimky odlišná parta „kurátorů“ a něco prostě vyhlásí? A za druhé, loni v klání podle všeho zvítězil Alexey, letos Mark. Znamená to, že se udílení cen stalo skutečným předvojem v tom smyslu, že naše pitomá slovanská jména konečně nahradí „mezinárodní“ přepisy? V každém případě je zjevné, že na další ročník Ceny Henryho Khalupetzky se můžeme začít těšit už teď.

Na konec poznámka pro mladší ročníky: „Názorová kontinuita“ je dnes už nepoužívaný terminus technicus, který býval v minulém století dáván do souvislosti právě s lidmi jako Jindřich Chalupecký. „Názorová kontinuita“, pokud mě paměť neklame, nikterak nevylučovala „názorový vývoj“; obé však předpokládalo přítomnost nějakého názoru a schopnost hájit jej srozumitelnými větami. Je mimochodem zvláštní, jak často se lidé s páteří vyskytují právě v dobách nesvobody, zatímco „svoboda“ jako by podporovala žvanivost, slizkost a prolhanost nejhrubšího zrna.