S Janem Nedvědem jsem začátkem roku 1993 prožil několik podstatných večerů. V té době jsem ho osobně neznal, nevěděl jsem, jak vypadá, a on neměl tušení o mé existenci. Pracoval jsem jako začínající redaktor v časopise Střední Evropa, v němž mimo jiné působili někdejší tvářisté Zbyněk Hejda a Nikolaj Stankovič. Přišli s myšlenkou, že by bylo dobré Tvář připomenout, a proto natočili s někdejším šéfredaktorem Nedvědem interview. Dostal jsem za úkol je přepsat z magnetofonové pásky a udělat základní redakci, zkrátka přivést záznam do stavu, v němž by mohl být předložen k autorizaci.

Ukázalo se to jako snadný a dobrý úkol, protože Nedvěd formuloval precizně a promyšleně, mluvil vtipně a často s okouzlující ironií. Kdo někdy dával rozhovoru písemnou podobu, ten ví, že něco podobného se přihodí jen vzácně. Hodně mě to tehdy bavilo, dával jsem si s přepisem na čas, jako když člověk postupně zpomaluje četbu knihy, protože se mu nechce opustit její svět.

Interview, jehož zvukový záznam se při stěhování redakce Střední Evropy bohužel ztratil a které bylo teď na Bubínku Revolveru znovu publikováno u příležitosti Nedvědova úmrtí, pro mne bylo důležité z více důvodů. Sice jsem tehdy o Tváři už něco věděl, ale vůbec poprvé jsem slyšel její ucelený příběh – a to mi kupříkladu velice pomohlo pochopit, že si nemám pěstovat iluze o tzv. zlatých šedesátých letech, o tehdejším kulturním provozu, o svobodomyslnosti reformního komunismu a o mnoha tehdejších populárních literátech. Jan Nedvěd mluvil s jistotou, ale přitom zdrženlivě, v jeho vyprávění nebyl otravný heroismus, dnes tak častý (kdy kdekdo donekonečna omílá, jak byl kdysi úžasný a o co všechno se zasloužil), ani zahořklá či dotčená zaťatost (která tak často zaznívala naopak od těch, kdo Tvář kritizovali, nezřídka proto, že měli na hlavě máslo z dob, kdy byl časopis likvidován). Vyprávěl zkrátka příběh dvakrát zakázané revue věcně, z nerelativizované a sebevědomé pozice, ale současně sebeironicky a s jakýmsi rezervovaným přístupem k vlastnímu významu.

Další věc, která mě neobyčejně zaujala a kterou považuji za inspiraci dodnes, byla solidarita, kterou tvářisté dokázali vzdor různým peripetiím udržet a o níž se Nedvěd opakovaně zmiňoval – mám na mysli odpovědnost vůči společnému dílu, která se mimo jiné projevuje v tom, že člověk nemůže obětovat přátele a spolupracovníky s odůvodněním, že tak činí ve vyšším zájmu onoho společného díla – protože ve skutečnosti takovým počínáním dílo zpravidla zničí. Solidarita byla i ve snaze nestrhávat pozornost na sebe, ale připomínat podíl druhých – a vlastně si dodnes nejsem jistý, jestli Zbyněk s Nikolajem, pro které byla taková vlastnost rovněž příznačná, chtěli v tom roce 1993 vytáhnout na světlo především Tvář nebo spíš kamaráda Jana Nedvěda, jehož po normalizačním dvacetiletí neprávem už skoro nikdo neznal.

A poslední poznámka, ale nikoli nejméně podstatná: interview s Janem Nedvědem přispělo v mém případě k poznání, že stojí za to dělat smysluplnou věc i ve chvíli, kdy nemá příliš příznivé okamžité vyhlídky, kdy je třeba čelit spíš nevůli a kdy si člověk takovou činností nezíská ve „své“ společnosti zrovna oblibu, protože ta společnost je momentálně jinak „naladěná“. S odstupem let se význam vyjeví – i díky Tváři bylo po roce 1989 na co navazovat, její historie se vynořila, pro mne ve chvíli, kdy jsem takovou inspiraci velmi potřeboval.


M. Špirit, Z. Hejda, V. Karlík a J. Nedvěd na Večeru Revolver Revue u příležitosti předání Ceny RR B. Doležalovi, kavárna Malá ryba, Praha 14. 6. 2012 (foto Karel Cudlín/Revolver Revue)

Honzu Nedvěda jsem brzy nato poznal i osobně a měl jsem ho moc rád. Pamatuju si ho jako tichého vysokého muže, který se nikam necpal, účastnil se sice všemožných veřejných akcí, ale seděl vždycky trochu stranou, jen občas pronesl nějakou patřičnou poznámku. Asi před deseti lety jsme spolu natáčeli zhruba dvouhodinový rozhovor pro potřeby Ústavu pro studium totalitních režimů – byl to projekt, v němž měli lidé vzpomínat na Václava Havla. Nedvěd, rovněž signatář Charty 77, byl k Havlovi z řady důvodů kritický (což vůbec neznamenalo, že by mu nepřiznával řadu dobrých vlastností a zásluh) a opět se mi tehdy potvrdilo, že Nedvědův život v jistém ústraní nebyl známkou toho, že by neměl co říct, ale že má naopak věci velmi dobře promyšlené. Rozhovor nebyl nikdy zveřejněn, což je i moje vina – a pokusím se to v nejbližší době na Bubínku Revolveru nebo v tištěné RR napravit.


B. Doležal, J. Nedvěd a M. Špirit na RR konferenci o Janu Lopatkovi, Šporkův palác, Praha 9. 6. 2016 (foto Ondřej Přibyl/Revolver Revue)

Jan Nedvěd mi bude velice chybět, ale můžu také napsat, že bude chybět všem, protože slušná společnost se opírá především o poctivé, chytré, zásadové a skromné lidi, kteří dovedou být tam, kde je potřeba, a odvést spoustu práce, a to nikoli kvůli světské slávě, penězům či vlastnímu potěšení. Když jsem se dozvěděl o jeho smrti, četl jsem si večer v jeho jediné básnické sbírce Žiju život naruby (Praha, Torst 2005) – a narazil jsem tam i na báseň z roku 1990, která se mi zdá dnes velmi aktuální:


Ráno ve Stodůlkách

Mlha a mlha, šedivo.
A co bys chtěl, ty nádivo?

Slunce je strašně drzý,
svítí a oči slzí.

Mlha je lepší. Zahalí
kolkolem všechny výkaly,

obklopí sraba i hrdinu,
elitu jako spodinu.

Mlha je skvělý vynález!
Jak rád bych do ní často vlez!

Jenže to slunce posraný
většinou svítí jak zjednaný!