Bylo jen otázkou času, kdy vybraný a vkusný diskurs českých médiopolitiků zabývajících se kauzou Prague Pride dostoupí až k posvátné oblasti umění, která je ve skutečnosti tím jediným, co ještě zajímá moudrého čtenáře. V rozhovoru pro Právo (13. 8. 2011) Miloš Zeman sestavil řadu „slavných homosexuálů“ ze jmen Ovidius, Michelangelo, Shakespeare a Oscar Wilde. Ponechme stranou, odkud bývalý předseda české vlády bere takovou jistotu stran Ovidia a Shakespeara, a podívejme se, jak vzniká představa, že zasloužilý papežský umělec Michelangelo byl vlastně také docela gay.

V zásadě jde o představu, podpořenou vědeckými výzkumy a názory vědeckých autorit, jako je americký editor Michelangelovy poezie James M. Saslow (na webu lze snadno dohledat jeho studii „A Veil of Ice between my Heart and Fire”: Michelangelo’s Sexual Identity and Early Modern Constructs of Homosexuality, in: William A. Percy, ed., Studies of Homosexuality IV, 1988). Širší veřejnost od vědy čeká jistotu a není schopna se vyrovnat s prostým faktem, že co jedna autorita tvrdí, druhá popírá, nebo aspoň relativizuje. Hodnocení Michelangelovy sexuality se opírá o některá místa z jeho sonetů, dále o fakt, že se nikdy neoženil a zaměstnával řadu šikovných učedníků, že maloval a kreslil ženy s výrazně mužskými rysy, a v neposlední řadě, že v sedmapadesáti letech přátelsky komunikoval s mladým římským šlechticem Tommasem Cavalierim a věnoval mu několik kreseb. Stačí tyto „důkazy“, aby byl jeden z největších umělců všech dob prezentován jako homosexuál?

Většina uvedených argumentů ve skutečnosti není nijak průkazná. To, že se Michelangelo neoženil, nepřekvapí nikoho, kdo je trochu obeznámen s jeho poněkud drsnou povahou; v sochařské dílně pak bylo dost obtížné zaměstnat pěkné mladé dívky (feministky neprominou, ale to je teď vcelku jedno). Pokud Michelangelo maloval ženy jako muže, pak to nemuselo být projevem (jen) jeho latentních preferencí, ale doslovnou aplikací dobové teorie krásy, která tvrdila, že v dokonale krásné ženě má být cosi mužského (srv. Franca Falletti – Jonathan Nelson Katz, ed., Venus and Love. Michelangelo and the New Ideal of Beauty, katalog výstavy Florencie 2002). Michelangelovy sonety i dopisy je pak třeba brát jako formu sociálního, ne osobního vyjádření. Právě tak kontakt s Cavalierim byl sociální. To, že někdo pro někoho nakreslil Ganyméda unášeného Jupiterem v podobě orla na Olymp (homoerotické asociace tu jsou vcelku zjevné, ale scéna sloužila i jako vyjádřené platónského konceptu lásky), nelze brát automaticky jako doklad autorovy homosexuality, dokonce ani latentní. Podobně bychom mohli další z kreseb, ukazující obra Titya, jemuž orel trhá játra, označit za projev Michelangelova latentního sadomasochismu (srv. Marcella Marangiu, ed., Il mito di Ganimede prima e dopo di Michelangelo, katalog výstavy Florencie 2002).

Představa, že Michelangelo byl homosexuál, je zkrátka od základu metodicky chybná. Je založena na nedokázaném axiomu, že v Michelangelově případě šlo o výlučně biologicky nastavenou homosexualitu. Dalšími kroky na jeho podporu pak je interpretace všech použitelných indicií jako důkazu, že Michelangelo svou pravou, biologicky určenou identitu nemohl projevit, a ta se pak projevovala zástupně v jeho literární a výtvarné produkci. Žonglováním s vypůjčenými pojmy typu „sublimace“ a „represe“ tu lze samozřejmě dosáhnout téměř čehokoli. „Homosexualita“, jak o ní mluvíme dnes, je ale sociálním konstruktem. Tvrdit, že ji Michelangelo tajil, je trochu jako tvrdit, že tajil své sympatie k sociální demokracii.

Tím vůbec nechci popřít homoerotický rozměr renesanční kultury. Tento aspekt byl nepochybně obsažen v celé řadě jak literárních, tak výtvarných projevů Michelangelovy doby a jistě souvisel s tehdejší realitou. Dnešní „konzervativci“ by byli velmi překvapeni, kdyby je někdy napadlo podívat se nezaujatě a trochu podrobněji na ty dějiny, na které se neustále odvolávají. Je skutečně dobré si uvědomit, že jak sociální, tak psychologická skutečnost je nesmírně plastická. Proto je velmi ošemetné používat minulost k legitimizaci čehokoli, co nám připadá aktuálně správné.

Poučení, které si z toho všeho můžeme odnést, je bohužel neradostné. Postavy jako Michelangelo budou, stejně jako cokoli jiného z našich dějin, vždy sloužit hlavně demonstracím současných postojů. Čekat na nějakou „objektivně vědeckou“ zprávu můžeme, ale nemusíme se dočkat do soudného dne.