Příběh českého básníka Ivana Blatného, který emigroval do Velké Británie, skončil v blázinci a byl v sedmdesátých letech zázračně objeven anglickou zdravotní sestrou, je jedním z mýtů české literatury. Martin Reiner si ho zvolil za základ svého románu, v němž „ne všechno, co [postavy] říkají a dělají, se prokazatelně stalo, ale stát se to přinejmenším mohlo“. Přestože je kniha koncipována chronologicky, nejde o homogenní životopisné vyprávění; autor využívá možností románové formy jako otevřeného a všepožírajícího žánru, takže text obsahuje například válečnou povídku „Jeden den v životě Ivana Blatného“, která líčí bombardování Brna v roce 1944 a v níž vystupuje postava Kida Sampsona z Hellerovy Hlavy XXII, či „esej“ o bláznovství, v němž je načrtnuta paralela mezi Ivanem Blatným a Jeanem-Jacquesem Rousseauem.

Koláž, která by měla skládat střípky ze života českého básníka do efektní mozaiky, pořádá mudrlantský hlas, vstupující do příběhu v první osobě plurálu. Tento vypravěč se ke čtenáři neustále lísá a staví se mu do cesty jako průvodce a irituje tím daleko víc než druhá osoba v nedávno vydaném životopisném románu Jana Němce Dějiny světla. Reiner je postavou Ivana Blatného uhranut, ve vyprávění se však svou fascinaci snaží překrýt ironickými přízvisky, kterými postavy naoko shazuje – o Blatném například mluví jako o Ivánkovi, Chalupeckého v souvislosti s formulací programu Skupiny 42 označí přízviskem Velký Jindřich, přátelé Kainar a Blatný jsou pojmenováni jako „naši velikáni“.

Reinerův dlouhodobý zájem o Blatného je v knize explicitně zmíněn: „Tento román jsem začal psát v roce 2000, ale materiály k Ivanu Blatnému shledávám a shromažďuji od roku 1986.“ Rešeršní práce je bohužel v románu cítit až příliš; autor by zasluhoval pochvalu za množství prostudovaných materiálů, ne však za textovou soudržnost a výsledný estetický dojem. Kniha obsahuje rozsáhlé citace nejrůznějších dokumentů: dopisů, básní, záznamů, slovníků i hesla z Wikipedie. K tomu se píše v doslovu: „I tam, kde je běžné exploatovat dokumentární materiál a zpracovat ho následně vlastními slovy, snažil jsem se pracovat s originály, které jsem nanejvýš kosmeticky upravoval; nikoli po stránce věcné, ale technické.“ Vypravěč se těchto dokumentárních stop až křečovitě drží. Komentuje například nejednoznačnost a nespolehlivost některých svědectví, místo aby se pokusil na jejich základě fabulovat vlastní příběh.

Podobně se chytá Blatného veršů a snaží se z nich zrekonstruovat básníkův svět. Je nápadné, že postava Ivana Blatného skoro vůbec nemluví. Jeho jednání, prožívání a názory vypravěč dokládá básněmi, jako by to byly věcné dokumenty, aniž by bral v potaz stylizační rozměr poezie. V popisných či náladových pasážích situovaných do okolí Brna čtenář občas objeví převyprávěnou báseň; Reiner přejímá Blatného jazyk, který mu však není vlastní a působí křečovitě: „Zrezavělé železné lucerny zaskřípou, kdykoli se do nich opře vítr, a nad tím vším se nese šepot dávných zemřelých zmlkající pokaždé na chvíli, když sem od nádražního viaduktu zalétne výstražné zvonění tramvaje.“ Slova se svou dobovou patinou působí v jinak civilním textu nemístně archaicky. Stejně si autor počíná, když se snaží atmosféru doby vystihnout tím, že postavám vkládá do úst citace a fráze. Tak je tomu v zobrazení reakce přátel na Blatného emigraci nebo ve scéně, v níž vystupují komunističtí spisovatelé (Řezáč, Drda, Pujmanová, Skála, Majerová ad. – příznačné je, že každý pronese pouze jednu větu, aby jich ve scéně mohlo vystupovat co nejvíc) a v níž mají být doloženy jejich názory a tehdejší rétorika.

Už na tomto příkladu je zřejmé, že Reinerovým klíčovým prostředkem je ozřejmování kontextu. Má bohužel potřebu se podělit se čtenářem o všechny historické souvislosti, na které narazil při svých rešerších. Dozvíme se tedy o projektu stavby brněnské přehrady, sovětských čistkách či o počátcích Surrealistické skupiny. Vypravěč se nezřídka snaží suplovat dějiny literatury. Je však otázka, k čemu je pro Blatného příběh dobré vědět například to, že „v roce úmrtí Lva Blatného vydává Jan Zahradníček sbírku Pokušení smrti, Halasův (sic!) Kohout plaší smrt a Vladimír Holan to celé uzavře knihou Triumf smrti“. Romanopisec tu zřejmě podlehl radosti z dohledané informace, kterou by bylo škoda zamlčet. Nezůstává přitom u dějin literatury: „Londýnské letiště Heathrow, otevřené pro civilní lety v roce 1946, mělo v době Blatného útěku tři přistávací dráhy. Na jednu z nich dosedlo dobře stavěné, i když trochu tělnaté vrtulové letadlo s místem pro dvacet osm cestujících.“ Nebo: „původní Hatchovo mansion koupilo město i s celým rozsáhlým pozemkem za 36 000 liber, zatímco nová stavba vyšla na 337 945 liber. S vybavením se částka vyšplhala na 484 000 liber.“ Neschopnost eliminovat a hierarchizovat fakta a souvislosti se projevuje i na narativní rovině. Blatného osud téměř mizí pod nánosem dalších příběhů, které Reiner uvádí, jelikož s hlavní postavou aspoň trochu souvisí. Do popředí se dere nejprve Nezval jako Blatného „druhý otec“, pak je věnován prostor Jiřímu Ortenovi a citacím z jeho deníku, následně je to Josef Kainar, „kterým se teď budeme zabývat trochu důkladněji“. Nezřídka se o těchto postavách dozvídáme jen nepodstatné anekdoty, historky, které autor při rešerších zjistil a bylo mu líto je nezařadit (jak si Nezval vykloubil koleno; J. V. Pleva na psychiatrii; smrt Roberta Desnose v Terezíně; jak Kainar na Blatného vytáhl nůž; Zátopkovy ukradené tretry apod.).

Celek pak působí jako křečovitá konstrukce, na níž je až příliš patrná snaha vtáhnout do knihy co nejvíce nastudovaných reálií, od kterých autor nepostoupil k vlastnímu narativu. V druhé části textu, odehrávající se v Blatného internaci, kdy se kolem něj léta nevyskytují tak známé osobnosti, pak Reiner příběh nastavuje popisy anglického kontextu a některých představitelů českého exilu: „Mluvíme o tom, co dělal Ivan Blatný v letech 1948–51 v Claybury Hospital. Pro jeho budoucnost ale bylo svým způsobem důležitější, co ve stejné době dělala Anglie a jak se v Londýně vyvíjela situace československého poúnorového exilu.“

Období 1958–69, kdy „nemáme o Ivanu Blatném jedinou konkrétní zprávu“, Reiner přemosťuje medailonky osob, které s Blatného příběhem souvisí jen zcela volně, jako například agenta Kurta Kreislera nebo doktora Johna Pipparda, vypráví se třeba o aféře ministra války Johna Profuma a „call girl“ Christine Keelerové, který s Blatného osudem nemá nic společného. Martin Reiner věnuje chvilkovou pozornost všemu možnému, zatímco Blatný mu uniká. Nejde o to, že autor nevěří v iluzi, že bychom Ivana Blatného mohli z románu poznat, ale že se mu svým textem nedaří takovou iluzi vytvořit. Z mnoha stránek je zjevná autorova frustrace z neúspěšného honu za příběhem, o který usiluje. Záchranu přinášejí až postavy Frances Meachamové a Štěpánky Rackové, které do Blatného osudu vstupují v sedmdesátých letech a díky nimž vznikne dalších 100 stran. Plastický obraz Blatného se však nakonec objeví – v závěru knihy, když už ho nemá kdo překrývat, náhle vyvstane odhalený v centru narativu. Bez tragikomického nádechu je zde vykreslen starý muž s vrtochy a strachy. Postava Blatného se vymaňuje z legendy o „melancholickém básníkovi“ a získává jasnější kontury.

Reiner na začátku knihy deklaruje, že si „libuje v detailech, které pozvedají lidský život nad úroveň slovníkového hesla“. K tomu by stačilo mnohem méně než takto opulentní vyprávění. Reiner život hlavního hrdiny neinscenuje, ale pedantsky o něm mluví. To, co se Jan Němec snažil v románu o Františku Drtikolovi vyjádřit symbolickým motivem světla, zde chybí – Blatného poetika zůstává zasuta pod oním povšechným mýtem, ze kterého Reiner ve svém studiu vyšel a k němuž nás v závěru opět vrací. Po Blatného smrti nás dovádí až na brněnský Ústřední hřbitov, aby mohl zachytit sám sebe v rozhodnutí sepsat tuto knihu. Poslední věta zní: „A tehdy se rozhodnu, že to určitě zkusím.“ Nezastřeně tak chce být jakýmsi novým Proustem, což se mu nedaří ani v nejmenším.