Do cyklu Čí je to město? zařadil umělecký soubor Divadla Na zábradlí i nastudování Havlovy hry Asanace. Výsledek očividné snahy inscenátorů v čele s režisérem Davidem Czesanym předvést, že Havlovy dramatické kusy jsou stále živé, protože nadčasově platné, budí spíše opačný dojem: totiž že dramatické dílo Václava Havla je zapečetěné v čase svého vzniku, a pakliže k ní nějaký režisér nenajde invenční a pozoruhodný klíč, dopadne každá jevištní realizace podobně jako nyní na Zábradlí, a sice jako pouhá nostalgická pieta.

Ona už samotná volba Havla-dramatika pro současnou scénu je poměrně sporná. Jeho hry jsou přemýšlivé, s mnohdy velmi rozvláčnými monology a – jako právě zrovna u Asanace – i s přebytkem postav, s nímž autor „bojuje“ tak, že jednotlivce co chvíli posílá pryč a zase nazpět. Dramatické napětí zřetelně kolísá, situace se často stávají rozbředlými. Havlovy mnohovýznamové úvahy vtělené do řeči postav se v našem postpostmoderním věku hodí spíše do literárních esejí než na divadelní prkna (a na filmové plátno již vůbec ne).

Především však absurdní dramata, která byla napsaná v době trvalého teroru, v sobě nesou znaky podprahového textu, časových metaforických nuancí, skrytých odkazů. Zdali jsou i životaschopná, pak jednoznačně ukazuje způsob jevištního pojetí. Amatérská studentská divadelní recese by se „ano“ možná přiblížila nejvíce, fungovala by však nejspíše zase jen ve stejně nenuceném a nezávazném amatérském prostředí. Zato tzv. profesionální a velmi opatrné roubování Havlova textu na právě probíhající místní skutečnost, jaké lze zakusit právě u Asanace v Divadle Na zábradlí, je přístupem vhodným snad jen pro pamětníky nebo Havlovy bezvýhradné ctitele. V době, kdy se zkratkovitost, cynismus a explicitace stávají tak důležitými (poněvadž v „seriosních“ médiích z důvodu falešné korektnosti neužívanými) pro to, aby bylo jednoznačně zřejmé, že „svině je svině“, nemá smysl hovořit k publiku v jinotajích a symbolech či naivně líčených psychologických proměnách lidí, jimž zparchantělý režim či šéf diktuje, jak se mají chovat a jak jednat.

Otevřenost vůči textu i publiku také neznamená reklamní pitvořivost, s níž i herci v inscenaci na Zábradlí přicházejí na scénu tak často. Jako by se rovnou počítalo buď s divákem apriori vstřícným vůči Havlovi, nebo s divákem blbým, jenž snídá, obědvá a večeří u televizního seriálu. Navíc tu všechno to tančení, grimasy a rozmáchlá gesta, jimiž Czesanyho inscenace oplývá, bylo už tolikrát, že divadelní zážitky tohoto typu splývají jeden s druhým. Že je společnost nanicovatá, tupá a ukřičená a že žije v trvalém cirkusovém aranžmá, nám bylo řečeno bezpočtukrát, stejně jako to, že u vesel jsou zločinci.

Pokud měla inscenace na Zábradlí mimo jiné odkazovat na zlo dnešních projektantů, zadavatelů staveb a politických hovad, kvůli nimž se v metropoli stále drží vekslácký prach, je smutné, že nakonec vyznívá tak krotce. Možná, že teprve až bude Havel-dramatik zapomenut, může být znovu objeven.