Před padesáti lety zemřel jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů. Přinášíme sedm jeho textů z knihy Události (Torst 1995). (V Revolver Revue byl Janu Hančovi věnován v č. 26/1994 blok s názvem Neznámé texty, který obsahoval faksimile sešitu-koláže s úryvkem ze strojopisného návrhu Jana Lopatky na vydání z roku 1969, dále do té doby nezveřejněné prozaické a básnické texty z přelomu padesátých a šedesátých let a básně z pozůstalosti. V č. 29/1995 byly přetištěny Hančovy dopisy Jindřichu Chalupeckému.)
RR
* * *
V letních dnech
kdy ulicemi měst
se zdvihá znavenost
na rozmezí mezi dnem a nocí
nebem a zemí
v rachotu motorů
vzápětí mizejícím
na prázdných náměstích
s kaštany
a katedrálou
daleko od slov
naděje i síly
lidé
s jedinou myšlenkou
neodbytnou jako vosa
na lavičkách střídajících hosty
s pytli běd
a s ranečkami štěstí
jediným krokem za tím
co bylo a dnes už není
váhaví ke zlu
stejně jako k hrdinnému činu
čekají na hvězdy
na šepot listů
na víru v život
která jejich není
- - -
Rozhodl jsem se stát spisovatelem, ovšem nikoli takovým trdlem, který se pod tímto názvem vybaví každému v blbé lebi. Nikoli spisovatelem – kurvou, ani spisovatelem řemeslníkem, ani spisovatelskou filckou, ani spisovatelským podnikatelem, nýbrž spisovatelem z nutnosti vyjadřovat se psaním.
- - -
UDÁLOSTI
Jako vichřice v nejkrásnější dny
letěly přese mne události
zatímco ke kmenu jsem se zděšeně tiskl
poněvadž hrdinnosti ve mně není
když bratři v rozhalených košilích
s pažema roztaženýma na poli v bouři stáli
a říkali jim: Silní chlapci!
S oním ohněm v očích
který věnujeme mužům kteří smrtí pohrdají
a kteří jmenují se také Muži událostí
já vždycky byl jen kámen v prachu cesty
který nikdo nepozdvihne
kterým nemetají který přehlížejí
a přece jsem byl také účastníkem událostí
jako divák se kterým se nepočítá
šel jsem minutami svých let
neočekáván nemilován ani nenáviděn
asi nedopatřením ve století událostí
inkognito žijící
nikoliv
neodevzdal jsem svůj hlas mužům událostí
- - -
MOŽNOSTI
Na pokraji této žhavé srpnové noci je možno sedět na terase luxusního restaurantu, pít vzácné víno, naslouchat tlumené hudbě a tichým poryvům v korunách spících stromů, dívat se do překrásné tváře slečny nebo paní X. Y., být výborně prosperující buňkou, být nikoli nepodoben malé a tvrdé okurce v sladkokyselém láku. – Nebo je možno být v téže noci úplně sám, převalovat se na posteli a čekat na smrt jako stará změklá okurka v zvětralém láku, do které nemíní už nikdo kousnout. – Obojí je stejně zoufalé, lidské a všední.
- - -
* * *
Nic na světě není kouzelnějšího
než půvabná a oduševnělá žena
nic nejistějšího
než lidský život
neustále mi říkají
všechno zbytečně komplikujete
ve všem vidíte problémy
nejsou
Bože
jsou přece v právu
pro Sahařana není problémem zima
pro želvu čas
- - -
Cítím propast generací, propast charakterů, propast tříd, propast pohlaví, propast založení, propast temperamentu, propast myšlení, propast samoty, propast existence, propast schopností, propast energie, propast pláče i propast smíchu, propast zdraví, propast vzdělání, propast touhy, propast zoufalství. Narodil jsem se, abych spatřil propasti. Narodil jsem se s pocitem závrati a se závratí zemru.
- - -
Nebýt literatury, nevědělo by se pořádně, co se v lidských duších odehrává. Každé slovo, pronesené v literatuře z nutnosti a naléhavě, je oživením strnulého ticha, obklopujícího lidskou duši.
